Od narození jsem se kamarádila s jedním klukem. Jeho babička bydlela hned vedle nás, vždy když byl u ní, trávili jsme čas společně. Chodili jsme spolu do školky. Potom jsme na pět let šli každý na jinou základní školu, ale pořád jsme se spolu hodně vídali, protože jsme spolu chodili do ZUŠ. Teď spolu chodíme na osmileté gymnázium.

V primě jsme spolu trávili přestávky a byli nejlepší kamarádi. Potom si ale našel nového kamaráda a byl jen s ním. Zhruba po půl roce se ale pohádali a on se zase začal bavit se mnou. A takhle to proběhlo asi dvakrát.

Najednou o mně začal šířit rychlostí světla pomluvy, které ovšem byly smyšlené. Třeba, že moje mamka ukradla miliony, protože pracuje v bance. Nebo, že jsem šikanovala nějakou holku přes internet a naváděla k sebevraždě. Bylo toho tolik, že už si to ani nepamatuji.

Z toho skvělého kluka, kterého jsem znala od narození, se stala ta nejhnusnější lidská bestie. Nejen, že mě pomlouvá, ale ve třídě se chová opravdu jako idiot. Jeho matka je učitelka na gymnáziu, takže on má strašně velkou protekci. Hraje si na mobilu, povídá si při hodině, je drzý na učitele a nikdo s tím nic nedělá.

Pomlouvání má ale i dobré stránky, poznáte, kdo je váš opravdový kamarád a kdo si na něj jenom hrál. A většinou vás zradí ti, od kterých jste to nejméně čekali. Ten můj „kamarád“ o mně pomluvy šíří dodnes. Ale já už se nad tím směji, protože je mi ho opravdu líto.