Určitě znáte ten pocit, když vám ráno zazvoní budík, vy vstanete a uvědomíte si, že je pondělí. Je to ten nejhorší pocit, co znám. Ale nejhorší je na tom ten budík, co vás ráno budí a budí a budí a vy ho musíte poslechnout a vzbudit se.
Někdy uvažuji nad vraždou takového budíku a jak ji udělat. Třeba vyhodit z okna, ďábelsky ho rozbít kladivem nebo zkusit, jestli dokáže plavat.
Sice je to otravná věc, ale velmi užitečná. Kdo by vás budil každé ráno ve stejnou dobu, abyste nezaspali do školy nebo do práce? Určitě nikdo. Potom - pokud byste chodili pozdě - tak by vás taky mohli vyhodit z práce nebo ze školy a mohli byste se ocitnout pod mostem. No zpátky k optimismu.
Jednou, stalo se to v pondělí, jsem šla po ulici. A vidím lidi, jak jsou nevyspalí a jak pijí jedno kafe za druhým. Začala jsem přemýšlet, kolik kávy vypijí za den. Určitě jsou pak hyperaktivní jako veverka z Doby ledové. Večer jdou spát pozdě a ráno to všechno začíná znova. Takhle bych žít nechtěla.
Aby moje povídka nebyla tak krátká, povím vám ještě jeden příběh. Je o slevách. V pondělí začínají slevy, třeba v Kauflandu na mléko nebo v Penny na rohlíky. A na tuhle chvíli čekají důchodci. Stepují před obchodem a čekají, až se obchod otevře. A když se otevře, tak začne 3. světová válka. Důchodci běží k mléku. Božena odstrkává Marunu, aby si uškudlila více mléka pro sebe. Dědové se perou svými holemi. A obyčejní lidi se tam ani nemotají, protože moc dobře ví, že by válku nevyhráli. Ale zas když vidím tu radost těch důchodců, když nesou karton mléka, tak si říkám, že je dobře, jak málo stačí k takové radosti.
A pár veršíků závěrem:
Důchodci do Kauflandu utíkají, nedivte se, když zlevněné mléko mají.
