Alzheimerova choroba je neurodegenerativní onemocnění mozku, se kterým má většina z nás spojeny poruchy paměti. Poruchy paměti jsou sice nejvýznamnější symptom, není ale jediný. U lidí s Alzheimerem často dochází ke zhoršení všech kognitivních funkcí (myšlení), začnou se vyskytovat problémy s orientací, nemalou část z nich trápí deprese, celková apatie a ztráta dřívějšího elánu. Toto onemocnění většinou postihuje lidi v důchodovém věku, ale ve výjimečných případech jím mohou onemocnět i lidé mladší, a to je případ Alice. U 50leté univerzitní profesorky lingvistiky, jež vede aktivní způsob života a je obklopena milující rodinou, by málokdo předpokládal, že zrovna k ní si tato zákeřná choroba najde cestu, přesto se tomu tak stane. Začíná to pozvolna, Alici při přednáškách začnou náhle vypadávat jednoduchá slova, začne trpět poruchou krátkodobé paměti, přesto je stále schopna samostatně fungovat. Postupem času se choroba začne projevovat čím dál zákeřněji a s mnohem větší intenzitou, lékařská prognóza jejímu stavu nedává vůbec žádnou naději. Alice postupně začíná chápat, že přes veškerou empatičnost ze strany manžela i dětí se stává pro své nejbližší okolí přítěží.

Pořád jsem to já je film s velmi pesimistickým poselstvím, na druhou stranu ukazuje životní útrapy velmi realisticky. Snímek těží zejména z vynikajícího hereckého výkonu představitelky Alice (Julianne Moore) a diváka emocionálně pohltí. Jedná se o film, který je určen i pro mainstreamové diváky, takže nemusíte mít obavy, že se jedná o nějaký artový snímek pro intelektuály. Filmu se dle mého názoru nedá vytknout téměř nic, jedině snad že herecké výkony ostatních postav trošku zaostávají za hereckým výkonem Julianne Moore.

Přestože průměrná délka života se neustále prodlužuje, stejně jako se zvyšuje kvalita lékařské péče, poslední fáze života je pro spoustu lidí stále spjata s utrpením, ať už s tělesným či duševním. Myslím, že bychom těmto lidem měli věnovat větší pozornost a umožnit jim důstojně odejít na onen svět, pokud si to tak přejí.