Alíkovina

Potkan není samotář, aneb jak jsem byla hloupá

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Mazlíčci
Už od malička jsem si strašně přála potkana. Roky jsem měla vymyšlené jméno. Lákala mě představa kamaráda sedícího mi na rameni. Jednoho dne se mi splnil sen. Teprve pak jsem zjistila, že jsem o nich nic nevěděla.

Jednoho dne jsme s taťkou jeli koupit seno bratrovým morčatům. Samozřejmě jsem se byla podívat na zvířata a uchvátili mě potkani dívající se přes sklo. Začala jsem taťku přemlouvat, dokonce jsem tvrdila, že mohou být společně s morčaty v kleci. Je to blbina a stydím se dodnes za to, že jsem se chovala jako mimino. Upřednostňovala jsem svojí touhu po potkanovi, před zájmy toho potkana a zdraví morčat, protože potkani by ty ukvičené kuličky mohli snadno poranit. 

 Naštěstí jsem tátu nepřemluvila. Doma jsem pokračovala. S hledáním informací na netu jsem začala, až když bylo přemluveno. Máma viděla se mnou jedno video, kde jedna paní říkala, že by měli být dva. Pak rodiče řekli, že pořídíme dva.

Já husa kvůli tomu brečela, bála jsem se, že nebudou tak ochočení, až později jsem si uvědomila, že je to bezva mít je dva, že ochočení není totéž co závislost. Tak jsme si přivezli dva. Texík, ten druhý, byl takový „nadbytečný“, já jsem si ho nepřála. Riki I. byl mazel, ale nejedl, jen spal a špatně dýchal, po týdnu zemřel.

Byla to rána, ale díky tomu jsem si začala vážit Texiho. Cvičila jsem ho, mazlila ho a on za mnou všude chodil. Po pár týdnech jsme k němu přikoupili Rikiho II. Ten byl vždycky takový ňouma. Pak jsme koupili novou klec a to mě přivedlo k nápadu pořídit si třetího, protože klec je dostatečně velká. Přinesli jsme si Remmyho, který je na obrázku.

 A na závěr: Vždy si pořiďte nejméně dva. Čím víc, tím líp.

Autorka: (11 let)

Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 31. května 2015 ve 20:49.
ginny_w v něm napsala:

Souhlasím

S počtem potkanů je to naprostá pravda! Já měla dva, Sabinu a Miu, ale Sabina umřela. Díky tomu, že jsem měla Miu jsem se přes to líp přenesla a Mia je doteď náš miláček.