Začalo to tím, že můj strejda řekl, že mají pouť v jedné obci, babička souhlasila, tak tedy chtěli jít. Pak jsme přišli se sestrou, bratrem a přítelem (od sestry) a babička říkala, že můžeme na pouť jít taky. Jenomže můj brácha moc nechtěl a já jsem byla ještě ráno unavená, tak jsem taky moc se necítila tam jít. Jenomže babička se ptala za půl hodiny, jestli vážně nechceme, no a já jsem byla už happy, takže jsem řekla jo. Brácha pořád nechtěl, když už nechtěl, tak chtěl ke kamarádovi, když je blízko, tak by šel tam. Babička tak tedy zavolala jeho mámě. Tak ta jeho mamka řekla, že jsou pryč, mimo domov. Bral to celkem v pohodě, že jeho kamarád je pryč. Po čtvrthodině se rozhodl s námi jít.

Tak jsme se za 20 minut vydali za poutí. Cesta proběhla v pohodě. Zatímco babičce to už bylo divné, když už v té obci, kde byla pouť, nebyla po silnicích zaparkovaná auta a lidi nešli na pouť. Babička se strejdou už byli na parkovišti a tam se dozvěděli jednu věc. Pouť NENÍ!!! My jsme byli naštvaní, že není . Ale když už jsme byli venku, tak nás napadlo, že bychom mohli jít na svačinu. Tak tedy jsme jeli na nádherné místo, kde jsme si dali hranolky a pití. Bylo to krásné místo. Při té svačině jsme si dělali srandu, že jsme jeli na několika kolotočích a že jsem si dala párek v rohlíku . Když jsme už byli u babičky, pořád jsme na to vzpomínali. Byla to sranda, a i trochu zklamání, že nebyla ta pouť. Ale co už... Tak jsme se dozvěděli, že je až za týden a že za to může strejda, který nám to řekl. Nakonec jsme si opékali špekáčky, no i když jsem polovinu špekáčků opékala já sestře, bráchovi, přítelovi (od sestry) a nakonec sobě (tak jsem byla takový sluha na opékání špekáčků ). Byl to nezapomenutelný den .

Toto je konec mého příběhu. Doufám, že se vám líbil a že mi napíšete, jak se vám to líbilo.

Nakonec dvě věty (nevím, jestli jsou vymyšlené, nebo ne) k tomuto článku:
Chybami se člověk učí.
Nikdy neříkej, co není pravda.