Alíkovina

Povídka: Bohyně

vydáno  •  Knihy
Dívka jménem Nerlia se probudí u záhadné věštkyně. Neví, kdo je a jak se tam dostala. Vydá se na výpravu, aby porazila čaroděje posedlého temnotou, který chce získat nadvládu nad zemí Kalindií.

MAGICKÉ PŘEDMĚTY. Co z nich vyčte věštkyně?, © iDNES.cz

Probudila jsem se. Otevřela jsem oči a zamrkala hustými řasami. Posadila jsem se a přitom mě pekelně zabolela hlava. Pokoušela jsem se vzpomenout si, co se stalo. Bloudila jsem myšlenkami, ale nic. Prázdnota. V tom mě zamrazilo. Nepamatovala jsem si svoje jméno.

Kde to jsem? Prudce jsem otočila hlavu, takže mi moje světlé vlasy napadaly do obličeje. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem byla. Seděla jsem na posteli z měkkého dřeva. Místnost byla útulná. V rohu stál dřevěný stolek s dvěma židlemi. Všude byly zavěšeny bylinky. Dále jsem si také všimla psacího stolu, na kterém byla položena kožená kniha. Rozhodla jsem se prohlédnout si ji. Vstala jsem z postele. Teprve teď jsem si všimla svého oblečení.

Měla jsem na sobě bílou zdobenou tuniku se zvoncovými rukávy a hnědé kožené kalhoty s botami až po kolena. Došla jsem ke knize. Otevřela jsem ji. Stál tam nápis, který jsem nemohla přečíst, ale to písmo mi něco připomínalo. Otočila jsem na další stranu. Tentokrát tam bylo to písmo, které jsem nerozluštila, ale text vyhlížel jako kouzlo nebo nějaké proroctví. Byl tam také obrázek, který zobrazoval mladou dívku, které se z rukou řinula energetická koule. Hleděla jsem na to s úžasem.

Uslyšela jsem kroky. Rychle jsem se otočila. Uviděla jsem mladou dívku, asi ve stejném věku jako já, s kaštanově hnědými vlasy a oříškovýma očima. Na sobě měla dlouhé, světle hnědé šaty s dlouhými rukávy a šněrováním na zádech. Konečky prstů se dotýkala dveří. „Neruším tě?“ zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Kde to jsem? A proč si na nic nepamatuju?“ vyhrkla jsem ty otázky, co mě tížily. Sklonila hlavu, takže jí její vlnité vlasy spadly do obličeje. „Nevím, jak si se sem dostala, ale našla jsem tě, jak ležíš v blátě a neprobouzíš se. Netuším, proč si na nic nepamatuješ, ale každopádně jsem tě odnesla ke mně domů a půjčila ti oblečení a abych nezapomněla - jmenuji se Idril.“

Poděkovala jsem jí za oblečení a ona jen mávla rukou. „Nemáš za co.“ Podívala se na knihu, kterou jsem stále svírala v ruce. „Líbí se ti ta kniha?“ Přikývla jsem. „Je to historie Kalindie. Najdeš tam všechno, co se během několika tisíciletí událo. Napsaly to víly jejich jazykem. Pokud budeš mít štěstí, někdy se ten jazyk naučíš. Já ho umím. Byla jsem nějakou dobu mezi vílami a jejich královnou.“ „Kdo je to?“ ukázala jsem prstem na tu dívku na obrázku. „Je to jedna z Kalindijských bohyní. Kalindijských bohů je hodně, ale tři z nich jsou hlavní,“ odpověděla mi.

Těch informací na mě bylo moc a snažila jsem se je dát dohromady. Po nějaké době se mi to povedlo. Jsem v zemi jménem Kalindie u dívky Idril a ta záhadná holka na obrázku je nejspíš jedna z Kalindijských bohyní. Idril se ozvala: „Musíš mít hlad. Nechceš ovesnou kaši?“ Jen jsem přikývla. Odešla do kuchyně a nechala mě se svými myšlenkami.

Za chvíli se vrátila a v každé ruce držela jednu misku s ovesnou kaší. S chutí jsem si vychutnávala svou porci. Dojedli jsme. „Stejně mi vrtá hlavou, proč si na nic nepamatuješ. Zkusíme něco zjistit v mých knihách. Pojď,“ chytla mě za ruku a táhla mě do knihovny. „Páni,“ řekla jsem s údivem v hlase. Knihovna byla obrovská a v jednotlivých regálech bylo víc knih, než bych dokázala spočítat. „Hledej ztrátu paměti, černou magii, cokoliv, co by odpovídalo na to, že si nic nepamatuješ,“ řekla a už se prohrabávala v knihách. Mně nezbývalo nic jiného, než ji poslechnout. Pročítala jsem knihy, ale nic jsem nenašla.

„Mám to!“ vykřikla Idril a běžela za mnou. „Pročítala jsem knihy a nacházela jen „denní ztráta paměti“ nebo „ztráta vzpomínek na rodinu“ a mnoho dalších, ale pak jsem našla tohle.“ Podala mi knihu. „Je to ztráta paměti na vše, i na své jméno. Ale není to zaklínadlo jako většina ostatních. Je to něco, jako energetická koule, která tě zbaví paměti. Může ji použít jen velmi zkušený kouzelník. Někdo ji na tebe musel uvrhnout předtím, než ses dostala sem. S pamětí je to těžké. Buď se ti vrátí sama, nebo musíš najít kouzelníka, který ti ji vrátí,“ řekla k tomu. „Jak to, že toho tolik víš?“ znovu jsem se jí zeptala. Kousla se do rtu. „Jsem věštkyně. Vím co se právě teď děje ve světě. Což mi připomíná, že bys mohla jít na výpravu. Slyšela jsem, že se někomu na výpravě vrátila paměť.“

„Na jakou výpravu?“ zeptala jsem se jí. „Někteří z nás už vědí, že temný čaroděj Mor’don bude chtít získat nadvládu nad Kalindií. Proroctví praví, že ho může porazit jen skupina čtyř ras, nejspíš lidí, víl, elfů a draků. Král na výpravu pošle jednoho ze svých nejlepších strážců. Budeš si muset pospíšit. A ještě něco, vezmi si tohle,“ podala mi knihu s historií Kalindie. „Vem si to jako památku na mě. Sbalím ti brašnu,“ zamumlala. Usmála jsem se na ni. Po chvíli už jsem byla připravená k odchodu. „V brašně máš i mapu. A utíkej, Strážce už vychází z hradu,“ řekla a já se rozběhla městem.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 25. března 2016 v 10:32.
anicka v něm napsala:

Souhlasím s tebou strašně se mi to líbilo, napíšeš ještě další povídky????? Jestli ano budu velmi, velmi, ale opravdu velmi ráda.
Anička4

Příspěvek z 20. března 2016 v 10:24.
Zoe-night v něm napsala:

Moc děkuji 21 25

Příspěvek z 20. března 2016 v 8:35.
jančabrej v něm napsala:

Strašně hezky napsané.