Alíkovina

Povídka: Bohyně - Edrin

vydáno  •  Knihy
Běžela jsem městem a prodírala se davem lidí, kteří na mě nasupeně hleděli. Nevšímala jsem si jich a šla rychlým krokem dál. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem se probudila u záhadné věštkyně jménem Idril, která mě jako mávnutím proutku poslala na výpravu s někým, koho jsem nikdy v životě neviděla. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, kudy mám jít.

Ptala jsem se několika lidí, ale ti mi řekli, že až dorazím do města jménem Edest, uvidím Diamantový most. A kde je sakra Edest? A co je Diamantový most? Ano, Idril mi dala mapu, ale jak už jsem zjistila, je samozřejmě ve vílím jazyce. Který magor dá někomu jako já mapu ve vílštině? Tan jazyk mi něco připomíná a Idril byla chvíli u víl, ale stejně - co je to za člověka, který má většinu věcí v jiném jazyce než v lidském? Zaklela jsem.

Už jsem zase zabloudila v davu lidí. Zřejmě by některým lidem bylo jedno, jestli někoho ušlapou. Proto jsem takové lidi nenáviděla. Už se mi začali cuchat vlasy z toho věčného prodírání, ale náhle jsem uviděla něco, co jsem nečekala. Byl to strážce. Do tváře jsem mu neviděla, protože měl otočenou hlavu. Měl krátké černé vlasy, ale i tak by si je mohl zastrčit za ucho. Na sobě měl košili, koženou bundu a kalhoty s hnědými botami. Na zádech byl přehozený toulec s šípy a luk. Nevím, jak jsem poznala, že je to strážce, ale měla jsem tušení.

Jel na černém hřebci po hliněné cestě. Jak ho mám ksakru doběhnout? Povzdechla jsem si a utíkala za ním. Myslela jsem si, že mi bude docházet dech z běhu, ale naopak - vůbec ne. Přišlo mi to divné. Když vidím lidi utíkat velkou vzdálenost, už skoro padají k zemi. Ale já ne. Rozhodla jsem se to neřešit. Už jsme byli na kraji města. Najednou jeho kůň zastavil. Ztuhla jsem. Slyšela jsem svůj dech. Otočil se na mě. Tentokrát jsem mu viděla do tváře. Měl tmavě šedé oči a lehce pootevřenou pusu. Pramínek jeho krátkých vlasů mu spadl do obličeje, ale hned si ho zastrčil za ucho. Přistihl se, že na mě udiveně hledí. Zavřel pusu a vážně se zeptal: „Kdo jsi?“ „To kdybych věděla...,“ povzdechla jsem si. „Nestřílej si ze mě,“ řekl posměšně. „Já si z tebe nestřílím!“ vykřikla jsem rozzlobeně a pak pokračovala: „Nevím jak, ale ztratila jsem paměť.

Věštkyně jménem Idril mě poslala na výpravu.“ „Idril. Vždycky někoho pošle na výpravu. Jak se o tom dozvěděla?“ znovu se mě zeptal. Pokrčila jsem rameny. „Je to věštkyně. Kdo jsi vlastně ty?“ zeptala jsem se už klidnějším hlasem. Usmál se. „Jmenuji se Edrin a jsem strážce. A teď už bychom měli jít. Po cestě ti budu vyprávět o Kalindii, jestli budeš chtít.“ Přikývla jsem. Znovu se usmál. „Tak jdeme.“ řekl, slezl z koně a rozešel se.

„Nejprve musíš vědět, že Kalindie má dvě části. V první žijí lidé a obyčejná zvířata, zatímco ve druhé kouzelné bytosti jako jsou elfové, víly a draci. Zvířata v této části se podobají těm normálním, ale buď jsou větší, nebo mají jiné barvy. Dřív byly tyto části spojeny, ale za chvíli se jednotlivé rasy začali dohadovat. Draci lidem žrali dobytek a elfové byli proti zabíjení zvířat. To vedlo k různým bojům a proto bohové rozhodli, že Kalindii rozdělí.

Arcalin - vládce bohů a oblohy, vyvolal velký blesk, který Kalindii roztrhl. Poté vytvořil kolem každé části kouzelnou bariéru, kterou chránil magický drahokam Andelat. Střežil ho Starý bojovník. Lidé mezi sebou žili v klidu a míru, dokud se nezačal tvořit ostrov, s ním i temní čarodějové a temnota. Říká se, že je ostrov ze samotného zla. Od té doby jsou někteří lidé zlí.

Tímto se dostáváme do této doby.“ dořekl a jeho výraz zesmutněl. Sklonil hlavu a pokračoval: „Nikdo neví jak, ale na Ostrově zkázy se objevil temný čaroděj - Mor’don, tak se jmenuje. V lidské části ovládl jednoho člověka a přikázal mu, ať zabije Starého bojovníka a přinese mu Andelat. Člověk ho poslechl. Se smrtí ochránce Andelatu se oslabily bariéry. Temnota má možnost proniknout do obou částí. Pokud se tak stane, z lidí se budou tvořit Temní - to jsou lidé, které ovládla temnota. Nastane chaos. Buď Mor’don vyvolá démony, aby zničili všechny rasy, nebo se lidé pozabíjí mezi sebou. Jestli zaútočí na Aryn (sídlo bohů) a zabije bohy, v Kalindii už nebude nic jiného než zlo. A je to ještě horší, než jsem si myslel. Dnes ráno mi jedna víla - Celine, poslala Fénixe s dopisem.

V dopise mi oznámila, že se ztratila jedna bohyně. Nikdo neví kde je. Víly necítí její magii a jsou oslabené, jelikož to nejspíš byla bohyně, která stvořila víly. Nemáš u sebe náhodou historii Kalindie?“ zeptal se a já jsem zareagovala na jeho otázku. Vytáhla jsem z brašny knihu a podala mu ji. Ihned začal listovat až skončil na straně, kde velkým nadpisem stálo „Duliëss“. Tušila jsem, že to znamená „bohové“. Pod nápisem byly tři obrazy větší než ostatní, kde uprostřed byla kresba muže s velkým zářivým mečem. Pod kresbou bylo napsáno „Arcalin“. Po jeho pravici byla vyobrazena dívka - „Nerlia“, tam bylo napsáno. Poslední kresba z těch tří největších zobrazovala muže s kladivem - „Calas „. Byly tam i další kresby několika bohů. „Tady,“ ukázal na odstavec písma. „Ty umíš vílštinu?“ zeptala jsem se ho a nasadila tázavý výraz. „Ano, trochu,“ usmál se na mě. „Co to znamená,“ prstem jsem poklepala na odstavec. „Znamená to „Nerlia - bohyně přírody, života a víl. Zatímco Calas ovládá celou přírodu, kromě půdy a kamenní.“

Pokud chceš, víly tě naučí jejich jazyk. Ale když je Nerlia bohyně přírody, neměli by umírat rostliny?“ Podíval se po krajině. Rostlinstvo nebylo zrovna zdravé, ale nedalo by se říct, že umírá. „Nevím,“ odpověděla jsem a povzdechla si. „Jak dlouho to ještě je k Diamantovému mostu?“ „Vlastně, už jsme skoro tam.“ Až teď jsem si všimla, že někde už jsou domy. Za chvíli už budeme ve městě.

Edrin mi vrátil knihu. Zasunula jsem ji do brašny. „Až budeme v Edestu, koupíme si zásoby. Ty si vybereš svou zbraň, jelikož žádnou nemáš. V lesích části kouzelných bytostí se potulují Centuroni. Dřív to byli velcí rysové, ale postihla je kletba. Teď mají černo-rudou barvu. Od té doby útočí na víly a všechny, kdo se v lesích procházejí.“ Už jsme byli na kraji města. Šla jsem za Edrinem. Vedl mě uličkami. Zastavili jsme u kamenné budovy. „Jsme tady.

Zbrojírna. Pojď, pomůžu ti vybrat zbraň.“ Šli jsme dovnitř. Na stěnách vysely různě velké meče a sekery. Na poličkách ležely luky a toulce s šípy. „Zdravím,“ pozdravil nás muž, který zrovna brousil dvouruční meč. „Co potřebujete?“ zeptal se. „Chceme nějakou zbraň. Pro ni,“ odpověděl Edrin a kývnul hlavou směrem ke mně. Muž se na mě zahleděl. „A jakou chcete?“ „Nevím. Nikdy jsem v ruce zbraň nedržela,“ odpověděla jsem a podívala se na Edrina. Jako by mu to došlo. „Myslím, že je za zbraň nejlepší meč. Zrovna tu pro ni jeden mám,“ řekl muž a obrátil se na Edrina. Ten jen přikývl. Obchodník se odebral do místnosti vedle. Po chvíli se vrátil s jednoručním mečem a opaskem s pochvou. „Je jednoruční, lehký a dobře vyvážený.“ „Bereme ho,“ přikývla jsem a předala obchodníkovi mince, které mi nabalila Idril. „Jednou jí to budu muset vynahradit,“ zamumlala jsem si pro sebe a vzala pásek s pochvou, který jsem si připnula k pasu a do pochvy zasunula meč. Kupodivu byl lehký. Odebrali jsme se ze zbrojírny.

Šla jsem mlčky vedle Edrina, až jsme byli na kraji města. V úžasu jsem otevřela ústa. Před námi se třpytil Diamantový most. Hrál všemi barvami, když se od něj odrážely sluneční paprsky. Byl široký a dlouhý tak, že když jsem se podívala do dáli, pořád tam byl. „Tak jdeme. Čeká nás dlouhá cesta přes most,“ řekl a vkročili jsme na most.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 29. dubna 2016 ve 14:24.
Zoe-night v něm napsala:

Možná bude... jinak moc děkuji 25

Příspěvek z 27. dubna 2016 v 19:46.
dračiceSafira v něm napsala:

Žasnu

To je nádherně napsané. Mysllela jsem si že je to úryvek z nějaké knížky. Ráda bych byla kdyby bylo pokračování