Alíkovina

Povídka: Cit

vydáno  •  Knihy
„Ahoj, ty budeš Dixie.“ Pozdravila mne: „Dobrý den.“ „Na výtvarku si nic nenos. Všechny věci máš k dispozici zde. A tam máš už nachystaný stojan s plátnem.“ Ukázala na poslední stojan u okna z dubového dřeva. Takové jsme měly doma. „Děkuju.“ Když jsem šla mezi ostatními ke stojanu, všichni na mě zírali. Nic jiného jsem ani nečekala.

(Ilustrační snímek), © MAFRA

Sedla jsem si na židli, sundala si batoh a prohlížela si výrazy ostatních dokud mě nevyrušila učitelka Sparová. „Dobré ráno vážení, jak vidíte, dnes pro vás nemám žádné zátiší. Dnes budeme vyjadřovat pocity pomocí umění. Chci po vás, aby jste za 35 minut nakreslili pocity, co teď cítíte. Na konci hodiny si obrazy ukážeme a řekneme si, co jsme chtěli znázornit. Má to ale jednu podmínku, musí tam být kus nějakého ovoce. Pusťte se do práce vážení!“ Mám lhát a namalovat veselé jablko, co si visí vesele na stromu s ostatními, nebo zasmušilé jablko na konci větve, které je úplně samo?

Rozhodla jsem se pro tu druhou variantu. Uchopila jsem štětec, barvy a začala malovat. Ostatní mí spolužáci si lámali hlavu tím, co mají nakreslit. Na mé staré škole, jsme vyjadřování pocitů kreslily několikrát. Od různých krajin po lidské části těla. Ale mé vyjádření nebylo nikdy tak smutné. Ostatní na mě furt zíraly i když jsem byla úplně vzadu u okna. Hlavně ten kluk na druhé straně místnosti, nevím co má za problém, ale neřešila jsem to a věnovala se své práci. Chvíli před vypršením časového limitu, jsem měla práci hotovou. Sparová začala obcházet práce a já si tam jen tak seděla a hrála si s náramkem. „Dixie? Proč nepracuješ?“ Řekla a přišla se podívat na plátno. „Už to mám hotové.“ řekla jsem arogantně, ona jen zírala na plátno. „To jsi kreslila ty? Teď?“ „Jo, byla jsem celou dobu ve třídě. Nebo jste mě viděla odejít?“

Dobře toto bylo drzé, musím se víc kontrolovat, když mluvím s učiteli. „Je to nádherné..“ Mně to nádherné nepřipadalo. Já jsem to jablko na konci stromu. Staré jablko bez života, co se nemůže odepnout od toho stromu. Sparová zavrtěla hlavou a prohlásila „Vážení čas vypršel! Odložte štětce a ty Dixie pojď i s obrazem za mnou.“ Když jsem procházela kolem ostatních, většina nebyla dodělaná. Všichni je měli veselé a barevné. Jen já ne a bylo mi to jedno. „Tak tomuto se říká úžasný talent! Řekni nám něco k tvému dílu.“ Ukázala jsem plátno směrem k nim. A začala povídat. „Je to tak, jak cítím. Vy všichni se znáte a jste veselí. A já jsem tady..“ Ukázala jsem na to jablko úplně na kraji. „Asi si dokážete domyslet co cítím. Můžu jít zase zpátky?“ Sparová jen kývla hlavou a já šla nejrychleji, jak jsem mohla. Cítila jsem, jak se mi do tváří valí krev. Měla jsem nakreslit tu první variantu. Litovala jsem. Nechtěla jsem si vylévat srdce, ale zároveň nedělat problémy. Slib je slib.

Sparová volala další studenty a já jen sledovala, jak jsou ostatní šťastní. „To je konec hodiny vážení!“ Zazvonilo a Sparová prohlásila. Když jsem odcházela z místnosti, tak mě zastavila. „Dixie?“ „Co? Tedy, ano?“ „Máš talent, víš to?“ Jen jsem pokrčila rameny a nic neříkala. Nebyla jediná kdo to říkal. „Myslím to vážně. Kdyby jsi o něčem potřebovala mluvit.“ „Ne díky. Svoje problémy si dokážu vyřešit sama.“ Odsekla jsem ji, aby mě nepřesvědčila a já s ní nezačala diskutovat o mých problémech. „Dobře, ale měla by jsi svůj talent využít.“ „Omlouvám se paní učitelko, ale musím už jít na další hodinu. Nashledanou.“ „Nashle.“

Do místnosti začali chodit další studenti a já pospíchala ke skřínce pro učebnice na Španělštinu. Na této škole jsem měla Španělštinu na háku. Tyto lekce máme už dávno za sebou a tak mi stačilo jen sedět a poslouchat. Pak následovala trigometrie, kde bylo to samé jako u Španělštiny. Oba dva učitelé mě posadili na mé přání do zadní lavice. Horší to bylo na čtvrté hodině, anglické literatuře. Na hodinu jsem přišla zase těsně před zvoněním, když jsem přišla, učitel na mě začal hned mluvit.

„Ahoj, ty budeš Dixie.“ „Ano.“ „Já jsem Sibyl. Tady mám pro tebe nachystané místo.“ Ukázal na lavici, v které seděl nějaký kluk. Ihned jsem začala protestovat, jestli si mohu sednout jinam. „Můžu si sednou tam dozadu?“ „Ne, potřebuju, aby si seděla tady.“ Slyšela jsme, jak se ten kluk zasmál, tak jsem na něj vrhla vražedný pohled, ale on se podíval dolů. Akorát začalo zvonit, tak jsem si šla sednout za ním. Šla jsem uličkou mezi stoly, než jsem došla k třetí lavici u okna. „Ahoj.“ Začal na mě mluvit nový spolusedící. „Čau.“ Odpověděla jsme a začala poslouchat učitele, jak žvatlá co budeme dělat.

„Jsem Elliot.“ „Dixie.“ Řekla jsem s naprostým nezájmem. „Já vím, měli jsme spolu výtvarku.“ Mlčela jsem a poslouchala učitele. Najednou mi došlo, že to byl ten kluk co na mě zíral. „Dneska začneme rozebírat novou knihu, Paprsek světla!“ Paprsek světla je má oblíbená knížka. Doma jsem ji četla snad milionkrát. „Kolby rozdáš to?“ „Moc hezky maluješ.“ Zas na mě začal mluvit. „Díky.“ „Líbí se ti na škole?“ „Moje byla lepší.“ Už jsem ho měla dost! Vytvořila jsem mezi námi clonu z mých hnědých vlasů s červenými odlesky. Akorát jsem dostala knihu.Tak jsem ji hned otevřela a čekala co dál.

„Chci, aby jste každý přečetl kapitolu, kterou si vylosujete a spolu s vaším spolusedícím vypracujete o této kapitole jednostránkový projekt.“ Vytáhl z pod stolu klobouk s papírky a začal obcházet třídu. Když byl u mě, tak jsem ho požádala „Mohla bych to prosím udělat sama?“ „Ne. Budete pracovat společně.“ Jen to to ne.. „Vylosujte si lístek.“ „Kapitola čtyři. Tak na to se těším.“ Řekl a šel dál.

Ve čtvrté kapitole dojde ke zvratu. Do hlavní hrdinky Carol se zamiluje Paul. Do Carol je zamilovaný i milionář Jack, ale ona ho nemiluje. Miluje Paula, ale později ho Jack zavraždí za to, že se oni dva milují. „Začněte si číst své kapitoly. Příští pondělí to chci mít od všech na stole.“ Nemusela jsem to čist. Znala jsem to nazpaměť. Ale i tak jsem si to ráda četla znovu. Začalo zvonit a já si rychle zbalila věci a chtěla jít, když mě chytil za ruku. „Počkej! Nechceš jít se mnou na oběd? Že bychom se domluvili na tom, kdy ten projekt uděláme.“ Usmál se na mě ve snaze mě přesvědčit. „Ne díky. Udělám to sama a přinesu ti kopii.“ Rychle jsem šla pryč, aby mne už nezastavil.

Byl čas na oběd a všichni ostatní šli do jídelny. Já neměla na jídlo chuť, tak jsem šla na školní dvůr si sednou na lavičku. Chtěla jsem začít brečet. Vrátit můj život, tam kde byl. Vytáhla jsem z tašky přehrávač, sluchátka, papír, tužku a začala si kreslit obrázky. Ještě jsem si nastavila budík, abych stihla vyučování. „Hej, Dixie?!“ Někdo se mě dotkl. Vyndala jsem si sluchátka z uší a podívala se, kdo to je „Co chceš?“ Byl to zase ten kluk z literatury. „Hele, já bych na tom projektu chtěl mít taky podíl. Mohli bychom to dělat spolu.“ „To máš blbý, já to nechci dělat s tebou.“ „A kdybys to měla dělat s někým jiným?“ „Ani s někým jiným. Budu to dělat sama nebo vůbec!“ „Tak se nerozčiluj! Proč to chceš dělat sama?“

Začal mi vrnět mobil a já věděla, že musím jít na hodinu. „Musím jít na hodinu.“ Zvedla jsem se z lavičky v ruce s batohem a šla. „Doprovodím tě.“ „Ne díky!“ Zůstal stát na místě a já šla dál. Po zbytek dvou posledních hodin jsem se soustředila na výklad, abych nepřemýšlela o tom klukovi. Elliotovi. Po skončení jsem šla rovnou na autobus, který už čekal před školou. Uvnitř byl jen řidič, který mi otevřel dveře a já si sedla na místo, kde jsem seděla před tím.

Vzala jsem Paprsek světla a četla kapitolu čtyři. Znovu. „Je tu volno?“ „Není, zase ty? Co o de mě furt chceš Elliote?“ „Ty si pamatuješ moje jméno, to je co říct. Stejně ti chci jen říct, že nechápu, proč si na mě tak protivná. Nic jsem ti neudělal.“ Opřel si lokty o sedačky a pokračoval „a mrzí mě, že nejsme přátelé.“ „Ještě něco?“ „Ne, to je všechno.“ Zvedl se a šel pryč.

Když jsem přišla domů, nikdo nebyl doma. S maminkou jsme bydleli v jedno patrovém domečku s dvěma ložnicemi a jednou koupelnou. Chybí mi vůně uvařeného jídla pokaždé, když jsem přišla ze školy. Maminka je kuchařka, a vaří báječně! Nebylo to moc moderní, ale lepší než nic. Doma to bylo hezčí. Zanesla jsem si věci do pokoje a převlékla se do pohodlných tepláků s vytahaným tričkem. Udělala si z vlasů drdol a vyndala si čočky, které jsem nahradila brýlemi.

Ven s nimi nechodím, ostatní si začnou myslet, že jste šprt. Ne, že by mi na tom už záleželo, ale zvyk je železná košile. Lehla jsem si na postel a dělala domácí úkoly, ale dostala jsem hlad a tak jsem si šla ohřát kuře ze včerejška. Utrhla jsem si kus prsa a dala ho do mikrovlnky, ukrojila si krajíc chleba a nalila si limonádu. Snědla jsem celý talíř, který jsem umyla a šla zpět do pokoje. Vzala jsem si knížku a začala ji číst.

Zničeho nic jsem měla pod očima kapičky vody, to značilo jediné. Pláč. Začala jsem brečet, má deprese mě pomalu srážela na kolena. S hlasitým pláčem a nářkem jsem chtěla umřít. Nebo vrátit můj život do starých kolejí, kdy jsem byla šťastná. Moje hlava šílela, má psychika pomalu ale jistě opouštěla tento svět. Otázkou bylo jen jak dlouho bude trvat, než skončím na psychiatrii. Za jak dlouho se zhroutím a budu jen tělo bez duše.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (10)

Příspěvek z 19. července 2018 v 10:16.
číča800 v něm napsala:

nemusíš to psát třkrát!!

jnak to je hezké, jen občas nejde poznat kdo právě mluví..

Příspěvek z 10. března 2016 v 16:27.
TerkaXP v něm napsala:

TENTO DÍL NENÍ PRVNÍ,ALE DRUHÝ!!! PRVNÍ DÍL NAJDEŠ V MÉ VIZITCE POD NÁZVEM KNIHA.

Příspěvek z 10. března 2016 v 16:27.
TerkaXP v něm napsala:

TENTO DÍL NENÍ PRVNÍ,ALE DRUHÝ!!! PRVNÍ DÍL NAJDEŠ V MÉ VIZITCE POD NÁZVEM KNIHA.