Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Povídka: Dívka, která rozdávala radost

    Učili mě vždycky, že ti nejbohatší mají pomáhat chudým, nemocným a slabým. A taky dobrým. Ne každý nemocný, chudý a slabý je také dobrý. Stejně ale: Kdo má na rozdávání, rozdávat má. Jenže co mám rozdávat, když nic nemám? Bohatství jako jídlo, peníze a majetek, opravdu nevlastním. A přece rozdávám těm, co to potřebují. Ani nemusí být chudí, nemocní nebo slabí, ale možnost rozdávat má každý, i když nemá zrovna nejvíce peněz, a všem, i když nejsou zrovna v majetkové nouzi. Radost potřebují k životu všichni.

    Buskeři, hrající a performující, prošli z Václavského náměstí na Staroměstské, kde se jamovalo a proběhl koncert. (5. 2. 2016), © MAFRA

    Pohrávala jsem si prokřehlými prsty s pětikorunou, která už dávno ztratila všechen svůj lesk. To je všechno, co teď mám. Strčila jsem minci s povzdechem do kapsy od starých špinavých kalhot.

    Moji rodiče na tom s penězi nebyli o nic líp. Mamka měla v našem skrovném příbytku pod železničním mostem schovanou zašlou desetikorunu, a táta nosil v kazajce něco přes deset kaček. Tento obnos nám sotva postačí na pár rohlíků na zítřek. Jestli tedy takovým lidem jako jsme my, vůbec něco prodají. A co pak? Co s námi bude pak?

    Táta se posadil vedle mě a prohrábl si zacuchaný plnovous. „To snad nejni pravda,“ prohlásil útrpně nad svojí desetikačkou. „Já snad budu muset žebrat o jídlo pro svojí dceru. Čeho jsem se to na starý kolena dožil, “ zakroutil hlavou. „Já kdybych měl peníze, tak pomáhám. A to především takovejm lidem jako sme my.“ „Ale tati, vždyť oni pomáhaj! Stavěj ubytovny a nabízej přesně takovejm lidem jako sme my jídlo a domov. Tati, já chci do ubytovny. Je mi jedno, co přitom utrpí tvoje ego, jestli tvoje sebevědomí bude nespokojený, že ses vzdal, ale já se chci vrátit do normální společnosti a postavit se na vlastní nohy,“ohradila jsem se nesouhlasně a zlostně tátu probodla očima.

    „Amando... Já nevím, co ode mě chceš slyšet. Musíš už ten příběh znát nazpaměť, a nic novýho ti neřeknu, protože v mém rozhodnutí se nic nezměnilo a v příběhu taky ne. Ale víš moc dobře, proč to takhle je. Já byl docela bohatej, to ty víš. Pak ses nám ale narodila ty, a...“ „Takže je to kvůli mně? To nemyslíš vážně!“ „...nech mě aspoň domluvit, prosím. No, jenže pak ses nám narodila ty, a my pro tebe chtěli to nejlepší. A asi jsme to trochu přehnali, no. Na dovolenou v Karibiku a já nevím, co ještě, jsme prostě neměli. Musel jsem si proto vzít půjčku. Měl jsem spoustu starostí, a tak jsem podával v práci horší výkony. Kvůli tomu mě taky nakonec vyhodili. Samozřejmě jsem hledal jiný zaměstnání, ale nikde pro mě neměli místo. Maminka byla s tebou na mateřský a nějaký peníze samozřejmě dostávala, ale pro nás pro všechny to nestačilo. Tak sem si musel vzít další půjčku, abych nás uživil. A musel sem si brát pořád další a další, až sem byl zadluženej jako... No nic. Dál už to znáš.

    Neplatili sme elektriku, tak nám ji odpojili. A takhle to šlo dál, dokud k nám nepřišli exekutoři a nesebrali nám barák. Pak nám samozřejmě nabízeli ubytovnu, a jiný zařízení pro ubožáky, ale to sme nechtěli. Nebudu přece bydlet v ubytovně, víš, jak by se nám všichni vysmívali, Amando?“ „ A takhle se nám snad nevysmívají? Tati, když du po městě, všichni se nade mnou ošklíbají a drží se ode mě dál. Děcka se mě bojí, ty větší se mi smějou. To je snad život? Já chci bejt stejná jako ostatní, chci být šťastná, chci rozdávat. Chci žít!“ Už jsem skoro křičela. „Klid, klid, Am,“ zvýšil hlas táta a varovně pozvedl prst: „Já do ubytovny prostě nepudu, stačí? A obecně vo těch ubytovnách, Amando, tak ty staví stát. Ty bohatý páprdové pro nás nikdy nehnuli ani prstem. A víš, co si myslim já? Měli by rozdávat. Rozdávat, nic jinýho.“

    Táta se na mě smutně usmál a odešel. Od té doby jsem pořád myslela na to, jaká by to byla krása, mít z čeho rozdávat. Rozdávat a pomáhat. Nic jiného jsem si ani nepřála. Neměla jsem celé dny nic na práci, protože bezdomovce do školy nepouštějí. Tak jsem se procházela městem, občas jsem si sedla na lavičku, a pozorovala ruch kolem.

    Jednou jsem našla na oprýskané lavičce v parku zapomenutý časopis. Docela jsem se do něj začetla. Listovala jsem stránkami, kde jsem se mohla dočíst o současné situaci o uprchlické krizi, o politice, o péči o pleť, o expedici Mars a bylo tam i pár rozhovorů. Byl to zkrátka všeobecný časopis. Hned potom, co jsem dočetla rozhovor s jistým slavným hercem o jeho zoufalství, že musel prodat vilu v nejbohatší části Prahy (nad tím jsem se sarkasticky ušklíbla), jsem na následující straně objevila článek o lidech, kteří si jako zpěváci a muzikanti na ulici přivydělávají. V Praze je takových plno. Článek byl uzavřen větou: „Tito lidé často nejsou úplně majetní, a přece rozdávají radost!“ „ Ano,“ zavýskla jsem radostně, a pár maminek s kočárky stojících opodál se na mě znechuceně podívalo a odtáhlo se pryč.

    Srdce mi bušilo jak horkovzdušný balon a ruce se mi nervozitou klepaly. Rozdávají radost, ty dvě slova na mě působila. To je ono, myslela jsem si, takhle můžu rozdávat radost! Zpívat přece umím dobře, tohle je pro mě to pravé! „Kam jdeš?“ zeptala se mě máma, která se poflakovala kolem našeho mostu a pozorovala holuby. „Ale nikam, jdu se jen projít do města...“ „A na co ten slamák, prosím tě?“ neváhala mamka s další otázkou. Pohled mi sklouzl na mou jedinou pokrývku hlavy, starý otrhaný slamák. „Jen proti slunci. No, aby mi nesvítilo na hlavu. Tak ahoj!“ vychrlila jsem ze sebe spěšně a neobratně si nasadila slamák na hlavu.

    Pak už jsem vyběhla vstříc městu. Slamák jsem si ve skutečnosti vzala proto, že jsem viděla, jak nějací ti pouliční muzikanti mívají před sebou nějaký klobouk, kastlíček, nebo futrál, kam jim občas někdo přihodí pár kaček. Tak co, třeba se to poštěstí i mně.

    Postavila jsem se v nejrušnější ulici v blízkosti našeho mostu. Rozhlédla jsem se kolem. Zrovna tu byla spousta lidí, pár jich o mě zavadilo pohledem. Začala jsem bojovat s novým pocitem, a tím pocitem byl... stud. Když jsem si představila, jak se na mě dívá tolik lidí, jak sledují každý můj pohyb, udělalo se mi špatně od žaludku. Tak radši rychle do toho, ať to mám za sebou.

    Před sebe jsem položila slamák, pevně jsem semkla oči, nadechla se, a... začala jsem zpívat. Z mého nitra se asi linuly tóny staré písně, kterou učila tátu jeho prababička, ale určitě to nevím. Při zpěvu jsem totiž vůbec nevnímala ulici a kolemjdoucí okolo. Když jsem dozpívala, otřela jsem si rukou orosené čelo a rozhlédla se kolem. Pár lidí zatleskalo, někdo hodil do mého slamáku dvacetikorunu. Ale hlavně, ti lidé se usmívali!

    Nadšeně jsem očima přejížděla všechny ty tváře, které mi ukazovaly svůj skvostný chrup. Oči mi padly na tvář jednoho muže, kterému oči doslova jiskřily. Dříve uspěchaní a nervózní lidé, na kterých si město vybralo svou daň, teď se smíchem a veselým hovorem odcházeli pryč. Byla jsem šťastná.

    Od té doby rozdávám radost. Každý den chodím a zpívám lidem písničky, které neznají. Myslím, že ani vy jste nikdy neslyšeli zvuk těchto tónů, protože moje cikánská prababička si je vymýšlela sama. Přijde mi ale, že jsou snad kouzelné, když dokáží rozveselit tolik lidí. I my teď máme víc peněz, a tak si můžeme dovolit větší pohodlí. Taťkovi to stačilo na to, aby se přihlásil do konkurzu do nějaké firmy, a mamka by mohla pracovat jako prodavačka. Plánujeme taky nějaký byt. Zatím bydlíme v ubytovně, ale jen dočasně.

    Vy si určitě nedokážete představit, jaký je to pocit, si po tak dlouhé době vyčistit zuby, pořádně se umýt nebo učesat. Když jsem si poprvé čistila zuby, a potom jsem polkla, chutnalo polknutí úplně jinak než dřív.

    A co na to všechno táta? Řekl, že ubytovna přece jen nebude taková potupa (to řekl, když se umyl a posadil se do křesla), a že pro mě bude nejlepší, když budu mít domov a budu se vzdělávat. Představte si to, já budu chodit do školy! Trochu se bojím, nevím, jestli mě ostatní děti přijmou mezi sebe. Ale co! I bez toho jsem teď pořád šťastná, stejně, jako když jsem poprvé zazpívala před obecenstvem.

    Přijde mi, že jsem nejbohatší na světě, ač to tak nevypadá. A každý, kdo mě zná, tak ví, že není šťastnějšího člověka než mě.

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuze

    Diskuze k článku  (3)

    Příspěvek z 28. května 2016 v 19:28.
    olča31 v něm napsala:

    Reakce na Lipuska:

    Samozřejmě že to není pravda ! Řekla bych, že když umístím příběh do kategorie POVÍDKA, lidé pochopí, že příběh je vymyšlený. Žádná z osob, které v příběhu vystupují, neexistuje, a povídka je samozřejmě vymyšlená. Promiňte, ale vůbec bych tuto reakci neočekâvala.

    Příspěvek z 28. dubna 2016 ve 22:41.
    chytrasova v něm napsal:

    Reakce na Lipuska:

    Podle toho "Povídka:" to asi není pravda. Připadá mi to jako nesmysl - autorce je podle vizitky 12 let... v takovém případě by již byla odebrána sociálkou. 22

    Příspěvek z 28. dubna 2016 v 15:50.
    Lipuska v něm napsala:

    Nevim jak vy ale jestli je to pravda,chápu z toho jen to že tví rodiče jsou líní,a nejdou do práce,a to že ji nemůžou najít je jen a jen výmluva...Ale jinak pomáhat se má,když člověk může,ať pomáhá:)