Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. 

Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se ale prostě se musím podívat co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“,  co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou, asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. 

Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský protáhlý nos a oči vypadají jako oči křečka džungarského. Břicho je velké a přes prostředek vede obrovská jizva. Začne se to hlasitě smát a u toho zběsile mrskat rukama. To mrskání rukama způsobuje ty trhavé zvuky, které jsem slýchávala. Najednou se to stvoření přestane smát a pronese dvě slova: Já Bert. Odvodila jsem z toho, že se asi jmenuje Bert. Najednou sáhl vedle sebe a vytáhl dýku. Zvedl ji, skočil po mně a zabodl mi ji do srdce a já naposledy vydechla a slyšela, jak se Bert potichu směje. 

Pak i to utichlo a já zemřela.