Po obláčku vyvaleného z nedaleké továrny cupital stín. Tiše našlapoval po šedé vlně a rozpačitě se rozhlížel, nemohl riskovat, že ho někdo či něco spatří. Oblaku se dotýkal pouze špičkami a ohrnoval svůj malý nosík, jak se mu ta šedivá špína hnusila. Docupital na konec znečištěného mraku a ladně seskočil na střechu jednoho z panelových domů, právě na střechu toho, kde spíš. Teď už to nebyl stín, nyní už to byla jasná drobná postava malého, ne více než sedmiletého chlapce. Na sobě měl dětské pyžamo poseté obrázky plyšových medvídků. Zde však jeho podobnost s lidskou bytostí končila. Tělo měl vyzáblé na kost, ale přesto se každý ohyb jeho dětské kůže třpytil.
Kraťoučké vlasy barvy havraních pírek mu vlály kolem hlavy v mírném vánku a sličná tvář, jíž dominovaly dvě šedé oči, s obavami hleděla na oblohu, kde se mihotaly hvězdy. „Už se můžete snést, lidé spí, nikdo nás neuvidí,“ šeptl směrem k nočním světélkům hlasem plným očekávání. A to se začaly dít věci!
Hvězdičky začaly tancovat po obloze a pak jich dvanáct ladně seskočilo k chlapci v podobě dvanácti drobných holčiček v nočních košilkách, každá trochu odlišná od té druhé. Vlásky i jemná kůže se jim mihotala každým odstínem duhy. „Copak se děje, Velký bratře?“ zeptala se jedna z hvězd, jejíž vlásky byly poseté rubínovými odlesky. „Podívej se na matičku Zemi, jak trpí. Ty bytosti, samozvaní lidé ji ničí, Markab,“ obrátil se na ni chlapec. Pak ukázal na stále hustý oblak, ze kterého nedávno seskočil on.
„Ale co můžeme my, družina noční oblohy, udělat?“ zeptala se jiná z hvězd, jejíž vlásky byly křiklavé modrozelené barvy. „Musíme se sjednotit a zničit je, Ankaao,“ chladně odvětil chlapec. Další dvě hvězdy se začaly překřikovat s námitkami, že je jich málo a že lidé jsou už příliš silní. Klouček je okřikl. „Adharo, Sirius, nejsou tak silní jako my!“
Vtom z mihotavého davu vystoupila nejstarší hvězda. Noční košili měla pečlivě upravenou a vlasy v barvě safíru jí poslušně držely sčesané dozadu. Ze zelených hadích očí jí čišel vztek. Nebylo divu, že Markab, Ankaa, Sirius, Adhara i ostatní hvězdy okamžitě utichly. Pouze klučina zůstal odhodlaně stát před nejstarší hvězdou - Aldebaran.
„Měsíci, Adhara i Sirius mají pravdu. Lidé jsou příliš silní a pokud nebudeme konat, tak nebude naše matka jediná, koho zničí,“ pravila vyváženým hlubokým hlasem, ze kterého by měl i dospělý respekt. Ostatní hvězdy se usedavě rozplakaly. Měsíc povzdechl a přiznal svou bezmoc. „Pak tedy, drahé hvězdy, požádáme o pomoc strážkyni světů,“ navrhl. Jedna z nejmenších hvězdiček zanaříkala. „Ale strážkyně světů je člověk,“ namítla. „Neměj strach, Deneb Kaitos, strážkyně je spravedlivá,“ odvětila jí Aldebaran.
Měsíc si odkašlal a chopil se slova. „Poslouchejte sestřičky... Markab, Ankaao, Sirius, Adharo, Aldebaran, Deneb Kaitos, Alpheratz, Algenib, Caph, Shedir, Dubhe, i ty Phad. Toto je náš plán na svržení lidstva. Už nebudou nadále ničit naši matičku Zemi,“ pozvedl do vzduchu sevřenou pěst.
Kolem něj nastal chaos. Hvězdy se začaly hemžit a radostně se vracely zpět na oblohu. Jen Aldebaran zůstala. „Slunci nic neříkej, vždy měla pro ty ohavné bytosti slabost. A nezapomeň upozornit samotnou Strážkyni, jinak naše noční rada bude k ničemu,“ rozkázala mu a vrátila se na nebe.
Měsíc pokýval hlavou a upřel oči dolů na protější panelák, odkud z okna koukala dvě nechápavá, malá lidská očka.
