Alíkovina

Povídka: (Mimo)zemské trable

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
Od té doby co jsem proletěla černou dírou, se můj svět začal hroutit. Ocitla jsem se na modré planetě, kterou nazývali Země. Obyvatelstvo však nebylo úplně normální. Nevychovaně si ukazovali na mou kosmickou loď a křičeli, že jsem mimozemšťan. Něco mi říká, že na takové návštěvy nejsou zvyklí. Z této planety jsem se zatím nedostala a doufám, že se to hodně brzy změní, protože jinak skončím rozpitvaná v nějaké laboratoři. A o to tedy rozhodně nestojím, abych byla upřímná. Nejlepší by asi bylo, kdybyste si můj příběh vyslechli celý.

Mimozemšťan, © Igor Zajíček

Rozhlížela jsem se po okolí. Kolem mě se seskupila banda čumilů, kteří si mě a mou kosmickou loď fotili a křičeli něco o tom, že jsem mimozemšťan. Dál jsem nechápavě sledovala okolí a přemýšlela nad únikovým plánem. V kapse jsem sice měla zbraň, která by je lehce zabila, ale nechtěla jsem vzbuzovat ještě větší rozruch. „S dovolením,“ řekla jsem klidně a doufala, že se rozestoupí.

Muž s pleškou něco zakoktal a nakonec zapištěl. Ale ustoupil. Prošla jsem mezírkou a rychle začala utíkat pryč. Nakonec jsem zastavila u „čehosi“, jak jsem to nazvala. Na mojí planetě nic takového není. Myslím tím, že tam nemáme nic tak, zeleného. Posadila jsem se na ten zelený koberec a přitáhla nohy k sobě. Musela jsem se uklidnit. „Přišla jsem o loď, už možná nikdy neuvidím svou rodinu ani vesmír. Co budu dělat?“

Někdo mi poklepal na rameno: „Jsi v pořádku?“ Odhadovala bych, že tomu klukovi bylo stejně jak mně. A taky bych chtěla říct, jak klidně jsem se otočila a zareagovala, ale to bych lhala. Místo toho jsem zakřičela a namířila na něj zbraní. Vypadal víc než překvapeně „Co to je?“ podíval se na mou zbraň. Asi bych měla být víc opatrná.

„Promiň, jenom jsem se...,“ hledala jsem nějaké vhodné slovo. „...lekla,“ vypadlo ze mě nakonec a rychle jsem zase schovala zbraň. „Jsem Olpiklurahezraklistotidana,“ představila jsem se mu. „Jsem David.“ Jediný člověk z této planety, který si mě hned nevyfotil nebo nezavolal policii.

„Ty nejsi odtud, co?“ zeptal se opatrně. Zakoulela jsem očima: „Řekněme, že jsem nešťastnou náhodou proletěla černou dírou a objevila se někde, bůhví kde.“ Kousla jsem se do rtu a sledovala jeho reakci. „Jestli teď zavoláš policii nebo zakřičíš, že jsem mimozemšťan, ať už to znamená cokoli, tak přísahám, že tě asi zabiju.“

Po tomhle okamžitě zavřel pusu. „Ehm, vítej na planetě Zemi.“ Vykulila jsem na něj oči. „Nečekala bych, že uslyším právě tohle,“ vypadlo ze mě nakonec. „Kde bydlíš?“ Prohlédla jsem si ho. „Nebude ti vadit, když ti budu říkat zkráceně Ol?“ zeptal se mě, aniž by mi věnoval jediný pohled. Jen jsem pokrčila rameny. „Jak chceš, u nás na planetě máme všichni taková jména, ale jak vidím, tak u vás to tak obvyklé není.“ Zasmála jsem se a zarazila se nad auty. Oni ještě mají auta? Naštěstí si David mé reakce nevšiml.

„Tak jsme tu,“ ukázal na několika patrový vysoký dům „To je celé tvoje?“ zeptala jsem se ho nechápavě. „Ne, říká se tomu panelák. Žije tam více lidí. Copak u vás nic takového není?“ Zavrtěla jsem hlavou „U nás má každý svůj vlastní malý dům,“ pokrčila jsem rameny a vešla do dveří. „Co to je?“ ukázala jsem na věc před sebou „Ol, to jsou schody.“ Zasmál se mojí nevědomosti a já jen zakoulela očima. Vydal se po nich nahoru a já je ještě chvíli sledovala. Nakonec jsem stejně vyšla za ním: „Takhle chodíš každý den?“ zeptala jsem se ho nevěřícně, když jsme konečně zastavili po úmorném výstupu do 2. patra. Ani neodpověděl, ale to jsem tak nějak čekala.

„Počkej tu,“ zabouchnul dveře a nechal mě stát na chodbě. „Bezva,“ opřela jsem se o stěnu a sledovala dveře. Nemusela jsem čekat dlouho, protože David po pár minutách znovu otevřel. Bez pozvání jsem vstoupila dovnitř a rozhlédla se „Ol, tohle je Hanka,“ představil mě nějaké vysoké brunetě, pravý opak mě. Já jsem malá, štíhlá blondýna a ještě k tomu mnimozemšťan (ať už to znamená cokoliv).

Přikývla jsem jí na znamení, že mě těší a znovu se rozhlédla. Něco se mi otřelo o nohu „Fuj, co to je?“ Podívala jsem se na šedého tvora pod sebou. „Vy na svojí planetě nemáte kočky?“ zeptala se mě překvapeně Hanka a já se otočila na Davida „Nikomu na tomto světě už neříkej odkud pocházím,“ byla jsem naštvaná. Byla jsem tu jen pár minut a už TO ví další člověk. „Ne, nemáme, ale máme tam zase spoustu robotů.“

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!