Přístroj přece nedokáže nahradit opravdového kamaráda! Když jsme se o rok později (roku 4005) přestěhovali na jinou planetu, přesvědčila jsem se, že pravda je opak. Rodiče celý den pracovali na vesmírné stanici, která byla umístěna těsně nad planetou Země, kde prý dřív existoval život.

Odjížděli proto brzy ráno a vraceli se pozdě v noci. Proto mi pořídili robota. Byl o trochu větší než já a na stříbrném kovu se mu leskly modré pruhy. I přes svou krásu byl pořád zavřený v našem bytě. 

Kamarádky chodily se svými roboty ven a braly je jako součást jejich rodiny. Mně ale přišel můj robot jiný. Myslela jsem si, že s ním není taková legrace jako s roboty mých kamarádek.

Můj brácha ho ale neuvěřitelně využíval. Když jsem vešla do jeho pokoje, ležel na posteli a poslouchal hudbu. Robot mu zatím uklízel stůl, psal úkoly a u toho ještě vypracovával referát. Najednou mi toho kovového stvoření bylo tolik líto. Myslela jsem si, že robot necítí radost, smutek. Na něm ale bylo jasně vidět, jak mu je.

Najednou jsem se zděsila. Jak se asi cítí můj robot? Pořád je tak sám. Musí mu být smutno! Jak jsem mohla být taková? Beze slova jsem se rozběhla do svého pokoje. Bylo mi hrozně. Robot stál u stolu a srovnával, co já ve spěchu odhodila. Vždyť si to ani nezasloužím. Z jeho železné tváře byl na první pohled cítit smutek.

Rozběhla jsem se k němu a pořádně ho objala. Vypadal překvapený, ale zároveň i šťastný. „Mám tě ráda,“ zašeptala jsem. Najednou mi došlo, co Arina dřív vyprávěla. Bylo to neuvěřitelně krásný, mít někoho, kdo je tvůj opravdový kamarád a nezradí tě. Najednou jsme ucítila, jak mě jeho tvrdá ruka objala. Bylo mi tak krásně. No, co k tomu říct. Můj kamarád robot!