Alíkovina

Povídka: Myši nejí sýr, ale salám. Aneb síla ocasu

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
„Prosím pusťte mě do nebe, jsem jen mladá myší duše. Za svůj život jsem nespáchala jediný hřích. Moc vás prosím.“ A ten veliký myšák, co mi stál v cestě do myšího nebe mi položil otázku. „Proč bych tě tam měl pustit? Sice jsi žádný hřích nespáchala, ale už vůbec ne nějaký dobrý skutek.“ Takhle zle mi odpověděl myšák. „A co když vám povím celý svůj život? Co mi rodiče říkali a jak krutě jsem zemřela?“

Dobře se rozmyslete, dámy. Který gen chcete přepsat?, © Profimedia.cz

Velký Myšák, jak se mu říká, mé návrhy schválil a tak jsem se pustila do vyprávění. „Vše začalo, když jsem se před týdnem narodila. Společně se svými patnácti sourozenci, devíti bratry a šesti sestrami. Rodiče společně s celou rodinou mi neustále říkali, že jsme uvězněni v temné a chladné místnosti, ze které můžeme vystoupit pouze mrtvé, ale zcela určitě se mýlili. Jídla jsme měli až moc. Veliké dvounohé bytosti totiž na naší půdě měli bednu plnou suchého pečiva, které jsme jedli. Všichni jsme si mysleli že to pečivo tam mají pro nás, až na dědu, Starého chlupa. Ten stále říkal, že ne. Možná měl pravdu, možná ne. Každý den se za námi šli podívat dvounožci. Skoro nikdy ale nešli dál, jen ke kraji půdy. Tohle mi řekli rodiče. Před mým narozením košík pečiva odnesli a po jídle se všem stýskalo. 

Čas od času někdo našel malý kousek chleba a hned ho celý spořádal. Já jsem našla celé dva krajíce chleba a hned je schovala před ostatními. Veliká část rodiny je závislá na drogách s názvem Červené pokušení. Dali nám je tam dvounožci. Jsou to takové malé, červené kuličky, které prý jsou hrozně dobré.

Nejsem si jistá, zda jsou, protože všichni, kdo drogu pozřeli, zemřeli.“ „To byl jed na myši,“ odpověděl myšák. „Dávají ho tam, aby vás zabili. Je to velmi silný jed, ale pokračuj ve vyprávění.“ „Ke dveřím nám položili tři kousky dřeva s dráty, na kterých byl kousek sýra. Byla to pastička, ale mohli si zjistit dopředu, že myši nejí sýr. Každý den jsem si ukousla trochu svého chleba. Opravdu jenom trochu, aby mi dlouho vydržel.

Po čase vyměnili v pastičkách sýr za polský salám. Salám voněl velmi hezky, bylo hodně těžké odolat. A asi proto se našel každý den nějaký hlupák, co pokoušel nevědomky osud, aby se najedl. Všichni, kdo salám okusili, zmizeli, když dvojnožci otevřeli dveře.

Nechtěla jsem zmizet ze světa a tak jsem vedla těžký život. Je velmi komplikované vyhýbat se Červenému pokušení. Jíst pouze maličký kousek chleba, aby mi vydržel a odolávat touze po salámu.“ Myšák mě přerušil. ,,Hhhhm salám bych si dal, ale pokračuj ve vykládání, zajímá mne tvá smrt.“

„Po několika dnech mi chleba zplesnivěl a ten smrad mému čumáčku nedělal dobře. Bylo po chlebu. Nezbývalo mi nic jiného, než jíst malé drobky. Jenže všichni je vyjedli. Po salámu jsme všichni toužili ještě víc. A Červené pokušení někteří vyjedli tak, že ve dvou pytlících nic nezbylo.

Měla jsem velký hlad a tak jsem spoléhala na štěstí, že se mi nic nestane, ale to byla chyba. Šla jsem pouze po čichu, protože jsem nevěděla, kde se salám nachází. Už cestou jsem se zranila. Ocásek se mi pořezal o střep. Ale nic nepřekonalo touhu po polském salámu. Už jsem tady... radovala jsem se a hned se vrhla ke kousku masa. Ochutnala jsem kousek a napružený drát mě pevně chytil za ocásek. Uvědomila jsem si, že mi měl přelomit vaz a zabít mě.“

„Po chvíli se otevřeli dveře a dvounožec mne sebral i s pastí. Visela jsem pouze na ocásku. Nožkama se snažila pevně chytit, ale při tom přemýšlela o tom, proč jsem vůbec šla po kousku salámu a jak to, že se mi neurval tou tíhou ocas. Starší žena mne nesla po schodech dolů. Houpalo to se mnou. Nic tak hrozného, tak bolestivého jsem nikdy nezažila.

Jakmile mě odnesla dolů, ukázala mě nějakému mláděti dvojnožců, co se na mne stále upřeně dívalo, jako kdybych byla něco zvláštního. Žena mě tomu chlapci předala a on mě ukázal dalším dvojnožcům. Jeden ležel na něčem velikém a nejspíš mne litoval, protože věděl, co se mnou bude. Druhý seděl a díval se na nějaký obraz, co se stále měnil a zároveň vydával zvuky. Zvuky, které se podobaly řeči, ale také hudbu.

Po chvíli mě přenesl do další místnosti, kde mne položil do průsvitné krabice, která byla z materiálu, který neznám. Pak odešel. Netrvalo dlouho a vrátil se. V ruce měl velkou kulatou věc. Přes tu mě sledoval. Bylo to velmi nepříjemné. Navíc přes sklo, které bylo zasazené do té věci pronikalo světlo, které bylo tak silné, že mi málem spálilo kožíšek.

Pak odložil sklo. Mládě mě stále sledovalo. Mé utrpení, můj žal, mou beznadějnou snahu o útěk. Můj plán útěku byl jasný. Zneužít pořezaného ocásku. Vrtět se, kroutit se, hlavně si urvat ocas, abych byla volná. Po chvíli jsem nebyla schopná pohybu. Tak silné vyčerpání ze mě vysálo všechnu energii a usnula jsem a probudila jsem se tady. Každého potká jiný osud. Někdo se otráví. Někoho zabije pastička a někoho utrápí hlad k smrti.“

„Pěkný příběh tvého života, ale do nebe tě bohužel pustit nesmím. Spáchala jsi hned dva hříchy a žádný dobrý skutek. První hřích byl ten, že sis schovávala jídlo pouze pro sebe. Ostatní jsi nechala tím trpět a sama jsi na to doplatila. Druhý hřích je, že jsi mi o své nevině lhala. Kdybys nebyla lakomá, pustil bych tě do nebe, ale takto nemohu.“

Autor: