Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Povídka: Navždy sama

    vydáno  •  Povídky
    Jmenuji se Zoe Levesqueová. Dřív jsem si myslela, že se mi na mé devatenácté narozeniny splnil sen. Ale mýlila jsem se.

    Moherské útesy na západě Irska v hrabství Clare, © iDNES.cz

    V ten den všechno probíhalo normálně. Na hřbitov jsem na matčin hrob zanesla kytici a přemýšlela nad důvodem její smrti. Sebevražda. Doteď nevím, proč to udělala. Každopádně jsem po cestě domů potkala mé přátele, kteří mi popřáli.

    Ale jedna věc byla neobvyklá. U mého domu stála dívka, asi ve stejném věku jako já, možná starší. Byla zahalena v plášti s kápí a na ramena jí padaly její světlé vlasy. Když se na mě otočila, spatřila jsem její oči. Myslela jsem si, že to je jen odraz světla, ale když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že její oči se mění.

    Jednotlivé barvy se střídaly, až se úplně spojily, takže vypadaly jako duha. Nevěděla jsem jak, ale znala mé jméno. Řekla mi, že to co před dvaceti pěti lety řekla mé matce, řekne nyní mně. Vyprávěla o tom, že můj rod, rod Levesqueů v sobě má prastarou magii, která se dědí z generace na generaci. Dále mi sdělila, že jako jedna z tohoto rodu si můžu vybrat živel, který budu moci ovládat.

    Ze začátku jsem jí nevěřila, ale když zmínila, že znala mou matku, vzpomněla jsem si, že matka její jméno jednou vyslovila, ale bylo to už dávno. Proto jsem jí začínala věřit. Pověděla mi taky, že pokud si magii vyberu, mám si dávat pozor na Lovce, kteří hledají lidi, jako jsem já a zbavují je magie. Upozornila mě, že mám používat magii jen ve svém domě, protože na rozdíl od okolí je chráněn bariérou, která zabraňuje Lovcům mě najít. Nakonec se zeptala, jestli chci magii přijmout.

    Pořád si pamatuju, co jsem řekla: „Ano, vybírám si oheň.“ To jsem ale nevěděla, že toho později budu litovat. Když jsem vešla do mého domu, rozhodla jsem se magii vyzkoušet. Byla jsem nadšená, když se mi podařilo vykouzlit malý plamínek ohně.

    Další dny probíhaly stejně. Za chvíli jsem si v domě mohla pomocí magie zatopit v krbu, jelikož v domě nikdo jiný než já nebyl, protože otec pracuje daleko od domova.

    Ale později jsem zjistila, že čím víc magii používám, tím víc ji nedokážu ovládat. A pak se to projevilo.

    Jednoho dne mě ve škole naštvala má spolužačka Sisi, která uhodila mou kamarádku Allysu. Má magie se drala na povrch. Samou zlostí jsem ani nevěděla, co dělám. Nedokázala jsem ji udržet a plamen vystřelený z mé dlaně ji zasáhl. Potom už se ani nepohnula. Tušila jsem, že je mrtvá. Všichni na mě hleděli jako na zrůdu. Naposled jsem se podívala na své ruce a se slzami v očích vyběhla ze školy.

    Moje svědomí mi říkalo, že mě najdou Lovci, proto jsem běžela schovat se do svého domu. Když jsem ale byla poblíž jedné uličky, někdo mě chytil za paže. Bránila jsem se, ale k ničemu to nebylo. Pak jsem jen viděla nějaký zářivý předmět a cítila, jak mě magie opouští. Lovci. Zbavili mě magie. Ležela jsem na studené zemi. Byla jsem úplně vysílená, ale i přes to jsem se dostala domů. Mé myšlenky se pořád vracely k tomu, jak jsem zavraždila Sisi. Sice jsem ji neměla ráda, ale i tak to byla vražda, kterou jsem spáchala já.

    Budou mě hledat. Budou mě hledat a zničí mě. Viděli to jak jsem ji zabila. Za poslední dobu toho na mě bylo příliš. Rozhodla jsem se. Vyšla jsem z mého domu a s kamenným výrazem se vydala k blízkému útesu. Za chvíli jsem stála už na okraji. Podívala jsem se dolů, spatřila jsem rozbouřené vlny, které zlověstně narážely do mohutných skal. Pomyslela jsem na důvod, proč tu stojím. Neovládla jsem svou magii, neměla jsem nad ní kontrolu a kvůli tomu Sisi zemřela. V ten moment jsem se nenáviděla. Už vím, proč mi říkali, že jsem zrůda. Jsem vrah!

    S touto myšlenkou jsem skočila dolů. Slyšela jsem svištění větru. Před očima mi proběhl celý můj život. Poslední co jsem slyšela byla obrovská rána, jak moje tělo dopadlo na hladinu.

    Potom vše utichlo. Pomyslela jsem si, že jsem mrtvá. I smrt by byla lepší, ale já mrtvá nejsem. Uvízla jsem mezi životem a smrtí. Všude byla tma. Když jsem můj pohled sklopila dolů, uviděla jsem plamínek mé duše, která tu svítila jako poslední světlo. Nevím, co je horší. Žít jako vrah nebo tu navždy zůstat?

    Pak jsem si to uvědomila. Nedávala jsem si pozor na to, co si přeju. Možná toto byl důvod, proč se matka zabila. Nenáviděla samu sebe. A teď tu jen bloudím ve věčné temnotě. Bez těla, bez přátel, jen já, mé myšlenky a temnota. Nikdo nepřijde. Toto je můj trest. Jsem navždy sama.

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 16. září 2018 v 8:30.
    číča800 v něm napsala:

    Moc hezký článek/povídka