Alíkovina

Povídka: Nesmysly, The Bosh

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
To ticho jsem nemohla snést. Připadalo mi, jakoby vše šustilo a pištělo, ale když jsem polkla, nebo promluvila, všechen ten hluk, který z nezvučna vznikal, náhle ztichl. Venku začalo pršet. Náhle a silně. Děkovala jsem bohu, za dunění kapek do střech a okenních parapetů. Havran zněl v tomhle počasí obzvlášť děsivě. Edgar Allan Poe ve mně vzbuzoval příjemnou úzkost, stejně jako kovový rám mé postele.

Brněnská univerzita láká studenty hororovým klipem., © Mendelova univerzita v Brně

*Nyktofobie

chorobný strach ze tmy. Nejde o běžný strach ze tmy, kdy se tělo přirozeně cítí v nebezpečí, protože jeho hlavní smysl, zrak a s ním spojená obrana spočívající v tom, že ví o nepříteli, je neutralizován. Jde o takový strach ze tmy, kdy člověk nemůže jít v noci spát.

Zdroj: Wikipedie

23:45 Celý dům už spal, takže hudba, která hrála z přehrávače, mohla hrát jen na tolik, abych slyšela, když jsem naprosto zticha. A jediné světlo vyluzovala malá lampa u mého psacího stolu. Kdo by z toho nebyl v úzkosti? Musím říct, že to prostředí mi vyhovovalo. A nebo to byla ta úzkost. Nyktofobie* je zvláštní, myslela jsem si to vždy a dosud si to myslím. Nikdy mě ale nenapadlo, že budu tolik ráda za ještě zvláštnější věc, ukrytou v mé hlavě. „Jsi tam?“ A tohle jsem měla za úkol ignorovat. Vždy přišel a pak odešel. Dělal to jen párkrát za týden. Dotíral. Vždy přišel a nabízel mi jakýsi obchod. Když ho poslechnu, nechá mě být.

Poslechla jsem ho. Nechal mě být na dalších několik dnů. Ale vždy se pak vrátil. A pak zase dotíral. Štval mě jeho hlas. Byl hrubý jako ruce staré ženy. Byl hluboký a nepříjemný. Občas křičel, občas šeptal. Nikdy jsem ho neviděla. Vždy jen slyšela. „Vím, že tam jsi!“ Kdybych mu jen tak mohla odporovat. „Srabe...“ špitla jsem tichým hlasem. Vlastní zvuk hlasu mi připadal nepříjemně cizí. Jako bych to neříkala ani já. „Říkala jsi něco?“ A pak se rozchechtal ostrým řezavým smíchem. Někdo ho uslyší, napadlo mě, ale věděla jsem, že je jen v mé hlavě, kde se rozléhá jak chce. Bylo to tak nepříjemné. Tak realistické.

Přemítala jsem, co po mě bude chtít tentokrát. Minule si přál, abych položila prst na hořící kahan. Nechtěla jsem. Ale věřili byste, jak je otravné poslouchat pořád v pozadí všeho děje hrubý hlas, který vám nadává a nadává? K nesnesení. A prášky? Na co? Abych byla hloupá? Občas jsem slýchala víc, než hlasy. Bylo to lepší, zajímavější, než život před tím. Musela jsem si přiznat, že tahle divná porucha mi ubrala, ale i přidala. „Sklapni,“ pronesla jsem polohlasem. „Já tě neslyším!“ Bylo to komické. Chtěl mě donutit, abych vykřikla a probudila tím celý byt, ne-li celý panelák. Takovou radost bych mu neudělala...

„Ty víš, jak jsi hloupá. Víš to, víš, že jsi nedůležitá, nicotná, nepotřebná, neviditelná! Víš, že sem nepatříš!“ Zavrtěla jsem hlavou. Není to pravda! Nesmí mě o tom přesvědčit! Ale když jsem se nad tím tak zamyslela... Kruci. Nemohla jsem mu upírat něco, co je pravda. Přesto jsem do potemnělého pokojíku, který připomínal pokoj v ústavu pro duševně choré, zašeptala: „To není pravda, nech mě být.“ Ale já ho znala.

Ne dlouho, asi měsíc uplynul od doby, co se poprvé vynořil z temnot, ale znala jsem ho na tolik dlouhou dobu, abych odtušila docela jistě, že mě být rozhodně nenechá. „Víš to, přiznej si to. Jsi k ničemu. Stupidní malá holka, stupidní, pitomá, naivní malá holka!“ Sklopila jsem zrak. Věděla jsem to. Přiznávala jsem si to. Kdybych neexistovala, nic by se nestalo. Člověk, který nemá skoro žádnou rodinu a ani jednoho přítele. Nikdo v mých kruzích by si nestýskal. Život jako určený k hazardu s vlastním životem. Kolik lidí na světě má to štěstí?

„Jsi pitomec...“ zamumlala jsem, ale neřekla jsem, že to, co pověděl, nebyla pravda. Protože to pravda byla. „Budeme si tedy hrát?“ Ta věta mi vyzněla v hlavě jako volání do jeskyně. Má hlava byla nejspíš dutá. Jinak by tam uvnitř nebyla taková ozvěna. „No tak! Nechám tě potom klidně být! Víš moc dobře, co po tobě dnes budu chtít.“ Na tahle slova jsem pohotově vstala ze své měkké židle od počítače. Věděla jsem přesně, co chce. Nechtěla jsem udělat, do čeho mě nutil, ale - ó bože, jak jsem se mohla ubránit? Vydala jsem se směrem k zásuvce nočního stolku. Když jsem ji otevřela, můj zrak padl na kus kovu, který ležel mezi gumičkami do vlasů a sponkami a voňavkou a antiperspirantem. Opatrně jsem jej vzala do prstů. Nebezpečně se leskl. Než bych si vůbec uvědomila, co to dělám, seděla jsem zpět ve své židli a po mé paži stékal tenký pramínek krve. „Správně!“ odpověděl. „Necháš mě být?“ zeptala jsem se pevným hlasem.

Opatrně jsem si přendala žiletku do druhé ruky. Slyšela jsem ozvěnu zachechtání. Věděla jsem, že tolik mu nestačí. Zabořila jsem tedy chladný kov do kůže na mém zápěstí a celým tělem mi projela ostrá bodavá bolest. Dřív v něm byl adrenalin. Kam se poděl? „Ano! Pokračuj!“

Připadala jsem si tak hloupě. Tak potupně. Tak hloupá, jaká jsem i byla. Potřebovala jsem klid. Bolelo to. Ale on dotíral. „Ani chytrá nejsi! A ani šikovná! Včera jsi na sebe převrhla tác s chlebíčky!“ Křičel. Rozkřikl se na mě a zněl opravdu agresivně. Zabořila jsem kov žiletky do zápěstí. A níž. A níž. A hlouběji. Snažila jsem se nekřičet. Nevykřikla jsem. A pak jsem ucítila teplo. Už nic mě nebolelo, krev mi tekla po zápěstí, měla jsem otupené smysly. Klidně jsem zaryla žiletku po čtvrté a páté. A pak se mi zatočila hlava.

„Počkej! Zpomal! Chceš se zabít? Ty blázne!“ Trhla jsem sebou. Ne, že by ten záškub nějak vynikal z třasu celého mého těla. Ano. Měla jsem strach, že chci. Chci se zabít. Ale pořád jsem nenašla dost odvahy k tomu, abych to opravdu provedla. Motaly se mi myšlenky. Přemýšlela jsem, že ho neuposlechnu, že se zabiju. Zabořila jsem žiletku do své dlaně. „Co to děláš?!“ Usmála jsem se. Naštvala jsem ho. Ale bolela mě z toho hlava.

Opatrně jsem se připravila k dalšímu řezu, ale pak se stalo něco, s čím jsme ani jeden nepočítali. Uprostřed pokoje se zničehonic začal tvořit... co to vlastně bylo? Jakoby se všechno kolem zavlnilo a najednou tam stál. On. Nějaký kluk. Byl docela vysoký a hubený. Měl temně hnědé husté vlasy, které mu trochu padaly do velkých kaštanových očí, oblečen byl v nenápadném šedém triku asi o tři čísla větším a stejně tak volných teplákách a tvářil se ostražitě.

Podíval se přímo na mě. A pak se jeho ostražitý výraz změnil na vyděšený. „C-co...“ vydal ze sebe a civěl přitom na předmět v mé ruce. „C-co to...“ Přiblížil se ke mně, jako kdybych byla nebezpečný lev v kleci a on jako by byl malý kluk, jakoby se mě bál. Ten pohled mě probodl a uhranul. Neměla jsem ponětí, co je zač. Nemohl být skutečný, ale vypadal doopravdy realisticky. Bylo mi ho líto. „Co jsi to provedla?“ Složil konečně dohromady smysluplnou větu. Civěla jsem na něj, stejně, jako on na mě.

Trvalo dlouho, než roztřeseným hlasem mezi zuby procedil: „Dej mi to.“ Pak se pomalu natáhl po mé ruce a stále mi koukal do očí. Uvolnila jsem stisk žiletky a nechala ho, aby ji vzal do ruky. Sledovala jsem pozorně, jak ji se stejně vyděšeným výrazem, zabalil do kapesníku. Stále jsem musela přemýšlet nad tím, jestli je vůbec jen vymyšlený. Vypadal opravdově.

„Proč jsi to udělala?“ rozkřikl se kluk, který se zjevil doslova odnikud. Trochu jsem sebou cukla. „K-kdo jsi?“ vykoktala jsem jen ze sebe. Víc jsem nezvládla. „To je teď jedno,“ křičel, jako kdybych mu ublížila. Jakoby byl hodně, hodně naštvaný. Nedělalo mi to dobře. „Tohle tě může zabít,“ vykřikl znova a švihl kapesníkem s žiletkou do rohu místnosti. A pak naráz zbledl jako stěna. Zadíval se mi do očí a já se zadívala do těch jeho. Koukal na mě a pak přerývavě vydechl a natáhl se ke mně s čistým kapesníkem v rukou. Začal mi zlehka otírat krev z rukou. Nechala jsem ho, po chvíli se osmělil a přišel blíž. Bylo to zvláštní. Opravdu se mě bál.

Chvíli bylo ticho. Pak mě přemohla zvědavost. „Kdo jsi?“ Kluk ustrnul v pohybu. Na chvilku se zamyslel. Doslova mi ruku obkládal náplastmi. Pořád vypadal naštvaně, ale posledních pár sekund se tvářil spíše vyděšeně. Jeho výraz mě fascinoval stejně tak, jako jeho vlasy. „Nevím,“ odsekl nakonec. Uchechtla jsem se. Každý ví, kdo je. Alespoň jestli je člověk, jak se jmenuje... „Hloupost.“ „Cože?“ na chvíli přestal lepit náplasti a podíval se mi do očí. „Jak se jmenuješ?“ zvedla jsem jedno obočí. On také. Jeho tázavý výraz byl dokonalý a skoro skutečný. Kdybyste toho kluka potkali na ulici, nerozeznali byste rozdíl mezi ním a normálním člověkem. Jenomže on byl v mém pokoji a zjevil se jen tak odnikud. Nemohl být skutečný.

„Nevím, jak se jmenuji,“ řekl. To mě rozesmálo. Zamračil se. „Promiň.“ Zavrtěl hlavou. „Já jsem Roxy,“ řekla jsem. Odpověděl: „Já vím.“ „Takže ty nevíš, kdo jsi a jak se jmenuješ?“ Zvedla jsem obočí. „Ne.“ „Tak dobře.“ Rozesmála jsem se.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 24. února 2016 v 18:03.
margotkakennicottka01 v něm napsala:

Ehm... oprava?

Olooo... ehm, nyktofilie je vyžívání se v temnotě a láska ke strachu a takovým věcem. Hehe, já tam psala nyktofilie, ne nyktofobie. :DDD Nevím, kam se to píše ale... xD jop, tohle tam mělo být. 622122

Příspěvek z 23. února 2016 ve 13:47.
Pribináček1 v něm napsala:

taky se mi stává že konec není žadnej :D ted jsem psala

taky do alikovin ale konec vymyslím až pak zatím není jak pravě moje příbehy jsou čast pravdaa čast ne tak vyčkám co se bude dít