Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Povídka: Tajemná půda

    vydáno  •  Povídky
    Jmenuji se Radka a rodiče přede mnou pořád něco tají. Bydlíme v malém bytě s půdou, na kterou nesmím. Jednou jsem ale tajně na půdu vlezla. Mamka v kuchyni vařila a táta si četl noviny. Byl pravý čas to tam prozkoumat.

    Schodiště v Mattoniho vile., © MAFRA

    Nejdříve jsem se ale musela proplížit na verandu. Ale dveře na verandu hrozně vržou. Najednou táta začal hlasitě kašlat a já toho využila. Opatrně jsem otevřela další dveře. Byla tam tma, takže jsem musela vytáhnout baterku. Asi si myslíte, že tam byly nějaké staré křápy. Ale ne. Byly přede mnou schody. Ve tmě svítila jen moje baterka a všude byly pavučiny. Už jsem se chtěla vydat po schodech nahoru. V tom mamka zavolala: „Večeře!“ 

    Ten den byla k večeři svíčková. Je to moje nejoblíbenější jídlo. A ještě s brusinkami. O to prostě nesmím přijít. Rychle, než mě tu někdo najde, blesklo mi hlavou.

    U večeře táta povídá: “Zítra budeš doma sama. Pojedeme na Moravu na slavnosti, takže se vrátíme až v noci. Snad to tady zvládneš.“ „Tati, vždyť je to každý rok, tak proč bych to nezvládla?“ „No jo, no jo,“ směje se táta. 

    Druhý den jsem byla doma sama a tak jsem tedy vlezla na půdu. Vůbec to nevypadalo jako půda. Začala jsem lézt nahoru. Ty schody mi připadaly hrozně dlouhé a zajímavé. Vždy byl malý schod, velký schod a dlouhý schod. A potom zase: malý schod, velký schod a dlouhý schod. Za chvíli si posvítím baterkou na hodinky a zděsím se. To už nahoru lezu dvě hodiny? Ty schody jsou snad nekonečné.

    Ale nesmím to vzdát. Musím zjistit co přede mnou rodiče tají a co je vůbec nahoře. Po chvilce na mě zasvítilo zářivé modré světlo. Zakryla jsem si oči, aby mě nebolely. Potom mi vyklouzla baterka z ruky a zasvítila do modrého světla. Co to je! To je zázrak! Otočila jsem se za sebe. Schody za mnou mizely. Přede mnou byl zřejmě nějaký rébus. Byla tam ležatá krátká čárka, stojatá dlouhá čárka, stojatá malá čárka a stojatá velká čárka. Nejdřív přemýšlím, ale pak mi to došlo. Stiskla jsem malou stojatou čárku, velkou stojatou čárku a dlouhou stojatou čárku, jako postupovaly schody. Schody za mnou se zase objevily. Jé!!! Na schodech jsou peníze! 

    Pomalu jdu tedy dolů a sbírám je. Na každém schodu bylo deset tisíc! A že těch schodů bylo! Vyšla jsem z půdy s penězi a vidím na verandě rodiče. „Radko! Ty jsi byla na půdě! A zvládla jsi to,“ přidal se táta. A tak jsme byli šťastní. Za peníze jsme si postavili dům, abychom nemuseli bydlet v tom starém a strašidelném domě.

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 5. srpna 2015 ve 12:43.
    PejsekNelinka v něm napsala:

    Krásné

    To je krásný příběh, taky bych chtěla mít takovou půdu :)

    Příspěvek z 4. srpna 2015 v 10:21.
    a_u v něm napsala:

    Chjo, já chci taky takovou půdu a takovou fantazii! Nádherný příběh :)

    Příspěvek z 4. srpna 2015 v 8:50.
    Bastynka v něm napsal:

    Zaujímavé

    Ahoj, kebyže by to bolo reálne, bolo by to super! :D každopádne, je to pekne napísané. :)