Alíkovina

Povídka: Upadám do bezvědomí

vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
Podívala jsem se před sebe. Uviděla jsem Edrina a koně na kterém jel, teď kráčel po jeho boku. Vstoupila jsem na most. Při mém prvním kroku se mi zatočila hlava. Podlomily se mi kolena a já spadla. Stačila jsem postřehnout, jak ke mně Edrin běží, ale pak jsem upadla do bezvědomí.

Před sebou jsem uviděla kráčející dívku, která vypadala stejně jako já. Kráčela po Diamantovém mostě. Nejspíš spěchala, jelikož šla rychlým krokem. „Možná to budu já,“ pomyslela jsem si. Zamítla jsem to, když jsem uviděla dívčino oblečení.

Měla na sobě šaty na jedno rameno po kolena a na rameni byly připnuté zlatou sponou. Boty byly podobné sandálům, jen látka byla omotaná kolem jejích nohou. U pasu jí vysela pochva s mečem. Rozhlédla jsem se po krajině. Nikde jsem neviděla Edrina. Zkusila jsem na něj zavolat, ale nemohla jsem, jen jsem se dívala před sebe. Všimla jsem si muže ve středním věku, který k ní přicházel. Dívka se zastavila a otočila se směrem k němu. „Kärcien,“ promluvil k ní. „Kärcien“ odpověděla mu. „Opravdu to chceš udělat?“ „Ano,“ řekla s hrdostí ve tváři. „Stojí ti to za to?“ Zeptal se s ustaraným výrazem muž. „Samozřejmě, otče. Když to neudělám, tento svět padne. Všude bude zlo. Nezbude nic jiného než strach. Lidé budou zmatení. Svět skončí,“ řekla s povzdechem.

„Nemám jít s tebou?“ zeptal se muž. „Ne. Chraň mé bratry a sestry. Chraň můj lid. Pokud prohraji, nikdo jiný jim nezbude. Budeš jejich oporou.“ „A co když zemřeš? Tvůj lid umře s tebou,“ chytil ji za ramena. Dívka jen sklonila hlavu. Naposledy se muži podívala do očí, pak se otočila a rozešla se po mostě. Po tvářích se jí kutálely slzy. Ihned si je rukou setřela, takže jí zůstaly na prstech.

Došla ke konci mostu. Podívala se k obzoru. Zapískala. Z dálky se vynořil bílý hřebec. Usoudila jsem, že to je divoký kůň, jelikož neměl ani postroj. Doklusal až k ní. Vzala jeho hlavu do rukou a pohladila ho po čumáku. Bez jakýkoliv potíží na něj nasedla. Pokynula mu, aby jel a kůň se rozcválal směrem k lesu.

Zastavili na konci lesa. V dáli byla vidět pustina a za ní poušť. Dívka sesedla z koně. Objala ho kolem krku. „Běž. Dál se mnou už nemůžeš jít. Bylo by to pro tebe příliš nebezpečné. Ještě se uvidíme.“ pustila koně, který se od ní rozklusal. Za chvíli ho nebylo vidět. Otočila se a její pohled se zabodl do krajiny. Zhluboka se nadechla a vykročila směrem k pustině. Scéna se změnila. Dívka teď těžce kráčela po poušti. Všude byl písek, ale nikde ani kapka vody. Šla trhaným pohybem, nejspíš byla vyčerpaná, ale na tváří měla odhodlaný výraz. Slunce jí svítilo přímo do tváře. Podlamovala se jí kolena. V dáli jsem uviděla moře. Ona nejspíš taky, protože se rozběhla. No, nedá se to tak říct, protože jsem měla pocit, že z té únavy spadne. Trvalo jí to celkem dlouho, ale až byla u moře, skočila do něj. Na tváři se jí objevila úleva.

Vylezla z vody a začala si sušit vlasy i šaty. Díky horkému slunci se jí to za chvíli podařilo. Až byla suchá, upřela oči k obloze. Trochu zaklonila hlavu, aby líp viděla. Zahvízdala. Z nebe se snesl orel, velký asi jako malý dům. Přistál u ní. Dívka ho s úsměvem pohladila po peří. Nasedla na něj. Oběma rukama se chytla jeho peří. Orel zamával křídly a vzlétl. Dívka se předklonila, aby se mu líp letělo. Vznesli se o něco výš, takže byli mezi mraky. Dívka se podívala dolů na modré moře. Tušila jsem, že se dívá na proplouvající ryby. Čím víc se vzdalovali od pouště, slunce tolik nepálilo do očí.

Dívka posmutněla, když se zadívala do dálky. Uviděla jsem ostrov, kde se nad ním tyčily bouřkové mraky. Mezi nimi nepronikl ani paprsek světla. Myslela jsem, že ostrov obletí, ale ne, mířili přímo k němu. Pokynula mu, aby letěl dolů. Orel přistál na mírném kopci. Všimla jsem si, že tu je černá tráva. Stromy měly krvavě rudé, nebo černé listí. Bylo tu až strašidelné ticho. Dokonce ani vítr nefoukal, jakoby tu všechno umřelo. Dívka sesedla z orla. Přistoupila k jeho hlavě a zadíval se mu do očí. Vypadalo to, jako by mezi sebou komunikovali. Dívka se od něj odvrátila a rozešla se, přičemž orel šel za ní. Kráčeli po odumírající trávě. Došli do lesa s trním. Dívka se mu znovu podívala do očí. „Asi spolu mluví,“ pomyslela jsem si. Začali se prodírat trním.

Za chvíli měla dívka na rukou ošklivě vypadající rudé škrábance. Naopak orlovi se nic nestalo. Usoudila jsem, že má tvrdé peří. Dívce teď trn způsobil dlouhý škrábanec na zádech. Sykla bolestí. Orel si toho všiml a proto před ni ochranitelsky složil křídla. Dívka za to nejspíš byla vděčná. Prodírali se dál, až se před nimi objevily hory. Dívka je zkoumala pohledem. Nasedla na orla.

Lehce se vznesl do vzduch, ale pořád je zakrývaly hory. „Proč ty hory neobletí?“ pomyslela jsem si. Orel kličkoval mezi horami. Najednou se pod nimi objevila monstra. Vypadala jako kostlivci potažení kůží. V důlcích měli posazené zelené slizovité oči. V rukou drželi krátké ozubené meče. Dívka si jich všimla. Seskočila z orla a rozběhla se k prvnímu. Svým mečem provedla výpad v před, čímž mu rozsekla lebku. Nestvůra zavřískala. Viděla jsem, jak se kostlivci lebka spojuje. Zalapala po dechu. Podívala se kolem sebe. Pohledem spočinula na orlovi. Svým velkým zobákem přesekával kostlivce vejpůl. Kostlivec už se znovu netvořil. Zdá se, že to zabralo.

Byla jich tam ještě spousta, proto dívka pokračovala v sekání. Jednoho kostlivce bouchla hlavicí meče a než se stihla nestvůra vzpamatovat, dívka udělala výpad do strany a tím kostlivce rozsekla. Trochu to zakřupalo a obě části se skutálely na zem. Posledního rozsekla na více částí. Dívka se podívala na mrtvoly a na tváři se jí objevil výraz, který měl znamenat ́vraťte se zpět do hrobu ́. Dál už to neřešila a obrátila se k orlovi. Oproti ní neutrpěl žádné zranění, jelikož dívce se na zádech táhl šrám, který končil na rameni.

Nasedla na něj a společně se vydali dál. Před sebou jsem uviděla jeskyni. Byla střežena lidmi. Ne, nebyli to lidé, protože jsem si všimla, že mají černou kůži a červené očí. „Démoni,“ pomyslela jsem si. Dívka vytřeštila oči a i s orlem se přikrčili za velkým kamenem. Podívala se o trochu výš. Zjistila jsem, že nad démony je výklenek. Začala orla hladit po peří, ale opačným směrem a přitom si něco mumlala se zavřenýma očima. Prudce je otevřela. Chtěla jsem se podívat na orla, ale neviděla jsem ho.

Dívka se usmála. Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že tam orel pořád je, ale peří mu splývalo s okolím. Vznesl se do vzduchu a naklonil se tak, aby jeho křídla zakrývala dívku. Démoni si jich nejspíš nevšimli, proto orel přistál na výklenku. Pomalu se přibližoval k démonům. Dívka z něj sesedla a podívala se přes okraj. Čekala na pravou chvíli. Seskočila z výklenku a vytasila meč. Démoni zasyčeli, ale to už orel jednomu uklovnul hlavu. Druhý zlostně zařval a mečem dívce zaútočil na hlavu. Ta to blokovala a rovnou mu sekem přes hlavu usekla tu jeho. Démon se svalil na zem.

O trávu si utřela jeho černou krev z meče. Zbraň si zasunuta do pochvy u jejího pasu. I s orlem se vydali do jeskyně. Vypadalo to tam jako v labyrintu. Všude byly chodby, které se rozdvojovaly. Usoudila jsem, že dívka tu už někdy byla, jelikož přesně věděla, kam má jít. Chodby ji zavedly do místnosti ve středu jeskyně. Na stěnách byly zavěšeny pochodně, ve kterých plál oheň. Uprostřed místnosti, jsem uviděla siluetu člověka. „Už na tebe čekám!!!“ zahřměl mužský hlas a rozléhal se po místnosti. „Tak se konečně setkáváme,“ odpověděla s úšklebkem. Zadívala se na orla. Za chvíli zmizel a zůstali tam jen oni.

Muži jsem neviděla do tváře, protože měl na hlavě nasazenou kápi. Dívka napřáhla ruku. Potom se na ni šokovaně podívala. „Tady tvá magie nevládne! Jen temnota!“ hodil po ní černou energetickou kouli, ona se ale vyhnula a vytasila meč. „Bez boje neumřu!“ rozběhla se proti němu a pokoušela se ho seknou. On se však hbitě vyhýbal všem jejím úderům.

„Myslela sis, že mě můžeš porazit?! Tví přátelé ti nepomůžou! Všichni zemřou! Jen zlo zůstane!“ napřáhl se a hodil po ní další tmavě černou energetickou kouli. „Ne. Zapomněl jsi na bohy. Ti se postarají, abys skončil v hlubinách Marwolatu!“ v poslední větě zvýšila hlas a sekla ho do ramene. Sykl bolestí. „Umři!“ zařval a hodil po ní o dost větší energetickou kouli. „Mě porazit nemůžeš. Stejně jako já tebe. Dobro stejně nakonec vyhraje!“ chtěla mu useknout hlavu, ale on meč chytil a odkopl ji. Meč zahodil daleko od ní. „A co uděláš teď?!“ vysmíval se jí. Dívka natáhla ruku k meči. Ten se zakymácel a doletěl směrem k ní. Pevně stiskla ruku na rukojeti. „Co to?!“ divil se muž. „Neříkal si, že levitace nefunguje.“ otočila hlavu směrem k němu.

Dívka se zvedla ze země. Muž zavrčel a se šílenstvím v očích po ní hodil tentokrát krvavě rudou kouli. Než stačila dívka něco udělat, energetická koule ji zasáhla a strhla k zemi. Uslyšela jsem jak dívka vydechla. Už se nepohnula. V tom jsem se s trhnutím probudila.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (10)

Příspěvek z 12. ledna v 19:48.
Rodé v něm napsala:

:-):-):-)!!R^R^R^R^!

Příspěvek z 22. května 2016 ve 22:12.
Zoe-night v něm napsala:

Reakce na anicka:

Děkuji 101010

Příspěvek z 22. května 2016 v 10:58.
anicka v něm napsala:

Božíííí

Ty jo to bylo fakt napínavý...naprosto hustý. Jseš fakt dobrá těším se moooc na pokračování10