Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Povídka: Ve stínu

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Občas se sama sebe ptám, proč takhle musím trpět a kolik dní utrpení ještě zbývá. Je to hrozné. Jen hodiny sedět v potemnělém pokoji a ptát se sama sebe, proč tady vlastně sedím.

    DOVÁDĚNÍ. Afghánští chlapci si hrají při západu slunce na vršku v Kábulu, oblíbeném rekreačním místě obyvatel metropole., © Rahmat Gul

    Je mi teprve dvanáct, ale už jsem si toho vytrpěla dost - dlouhé pobyty v nemocnici, bolest i spoustu slz. Mám totiž alergii na sluneční světlo.

    Mým nejlepším kamarádem je plyšový medvídek na posteli. Dostala jsem ho od táty těsně před tím, než měl odjet vlakem do Itálie kvůli práci, ale už se nikdy nevrátil. Vlak po hodině jízdy vykolejil a tatínek zahynul. Nemohla jsem mu ani jít na pohřeb. V té době mi bylo sedm.

    Ani nesmím chodit do školy. Všechno se musím učit doma a do školy jdu jen na přezkoušení. A ještě na mě všichni tak divně koukají, a to jen proto, že mám speciální masku, aby se mi nic nestalo.

    Vždy, když jdu takhle mezi lidi, tak se cítím divně. Připadám jsi, jako bych sem nepatřila. Ale takhle mezi lidi chodím tak jednou za tři měsíce, zbytek času trávím pouze a jen v tomhle zabedněném pokoji. Okna neznám jinak než zavřená se zataženými závěsy a pevně zacvaknutými žaluziemi. Vždy, když mamka přijde vyvětrat, tak se musím celá schoulit hluboko pod peřinu, aby na mě nedolehl jediný paprsek slunečního svitu. Ani pořádně nevím, jak takové sluneční světlo vypadá.

    Vždy, když takhle přemýšlím o životě, tak se mi kutálejí z očí slzy a já nevím, jak je zastavit. Ale nikdy jsem to mamce neřekla. Vždy, když si na mě mamka najde čas, tak mi říká, abych byla silná a nic nedávala najevo. A také mi vždy říká, že to o čem smysly neví a oči nevidí, to že srdce nebolí. Snaží se mě izolovat od vnějšího světa a tvrdí mi, že je to pro moje dobro. A já jí nezávidím. Mám totiž ještě bratra a ten má mozkovou obrnu. Takže se o nás mamka musí moc pečlivě starat, aby se nám nic nestalo.

    Vždy se sama sebe ptám, proč jsem vlastně tak smutná. To asi proto, že vím, že musím celý svůj životní příběh prožít ve stínu.

    Autorka:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 22. července 2018 v 9:02.
    číča800 v něm napsala:

    smutné, ale hezké