Z kuchyně se ozvalo zavrčení. „Promiň, to... to je asi Marley,“ utekla jsem. A byl to on. Přední packy pevně na zemi, ocáskem vrtí ve výši. Přitom má pevně vytyčený svůj cíl. „No jo, no jo, však já vím, co chceš, ty ťunťo,“ natahuju se po otočené misce, většina granulí všude okolo. „Tys tomu teda dal,“ ulevím si. Stejně to budu muset uklidit já.

„Dobrou noc,“ pronesu směrem k dívce, ležící na mé posteli. Celý den nepromluvila ani slovo. A ani teď nejspíš nebude výjimka. Když nemůžu ohlušující ticho nadále vydržet, odeberu se ke svému nynějšímu dočasnému místu. Je to jediný volný obyvatelný podkrovní pokoj, čerstvě opravený. Jo, je pěkný, ale něco tomu chybí. Je to takové, takové až moc obchodní. Jako by to někdo vystřihl z letáku. Snad s tím půjde něco udělat.

„Co budeme dělat?“ překvapila mě, když promluvila. „Nevím, můžeme jít třeba ven.“ „Tak jo!“ vykřikne radostí. Je to jako blesk z čistého nebe. Teta přijede na návštěvu a jen tak mimochodem - vlastně má dceru. Ta za celý den, večer, ani ráno nepromluví. Když se připraví oběd, najednou na mě tohle vyhrkne.

„Proč jsi nemluvila?“ řeknu. Vzápětí však sklopím hlavu, poněvadž mi dojde, že to nebylo zrovna taktní. Obrátí hlavu a zabodne pohled do mých očí. Jako by se mi dostaly až do nějakého podvědomí. Jasně zelené a přitom tajemné. Přátelsky tajemné? To rozhodně ne. Spíš... temně.

„Arbrhg...“ dostávám ze sebe. Nějaká ruka mě pevně drží, nemůžu se pohnout. Před očima se mi něco mihne. Uhlově černý pramen vlasů. „Nikdy nehledej chybu tam, kde není. Ale na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“ zašeptá osoba do ticha a já odejdu. Ocitnu se v úplně jiném světě. Ve tmě. Na druhém břehu, odkud není cesta.