Alíkovina

Povídka: Za branou

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Opět zde stál. Poznával to místo, stál před branou z obsidiánu, na kterou se bál už tolikrát zaklepat.

Písecká brána, © piseckabrana.cz

Nyní však zaklepal. Nejdřív váhavě, ale postupně dodával do úderu sílu. Nikdo se neozval, avšak brána se pomalu začala otvírat. Oslnilo ho sluneční světlo. Když si jeho oči přivykly, spatřil modrou oblohu nad rozkvetlou loukou. Chvíli stál před otevřenou branou a poté vstoupil.

Muž prošel kolem citronovníku a na horizontu spatřil drobnou postavu. Věděl, kdo to je a šel blíž. Už zdáli se na něj usmívala. Konečně ji spatřil v plné kráse. Tu drobounkou blondýnu s jemně zelenýma očima.

Usmál se na ni, chytili se za ruku a společně šli prozkoumávat tuto květnatou louku. Cestou si povídali, vyměňovali si také úsměvy. Než stačilo slunce dojít až na vrchol své dráhy, došli až na konec louky. Zde začínal topolový háj.

Utrhli si každý větvičku. Šli dál, avšak ona už nebyla jako dřív. Oči prázdné, šla, krásy lesa nevnímajíc. Muž se zeptal, co je s ní, ona neodpověděla. Jak slunce začalo zapadat, dívka začala mizet. Poklekl a objal ji, zatímco ona se rozplývala, plakal. Vinil se, že otevřel bránu pro své sobecké touhy. Padla noc a muž stál na konci lesa před další branou.

Věděl, že touhle musí projít. Brána se otevřela a on vkročil do pekla.

Autor:

Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!