Alíkovina

Povídka: Zpěv zlatého srdce

vydáno  •  Poezie
Válečná povídka z prostředí Karlových Varů o třech dětech a jedné nevhodně shozené bombě, tentokrát z pera třináctileté Norrory.

Ilustrační obrázek k povídce Zpěv zlatého srdce, © Alík

„Vy dva zůstanete tady, jasné?“ „Jasné, Jasno,“ odpověděli společně moji bráškové, osmiletý Petr a jedenáctiletý Tomáš. Po dvou měsících bez mámy se na mě upnuli a málem by mě nepustili ani na krok od nich.

Vyšla jsem ven a zůstala stát za domovními dveřmi. Rozhlédla jsem se a nenápadně vklouzla do stínu u zdi domu. Kdyby nebylo zatemnění, dávno by mě prozradily pouliční lampy. Tuhle noc je bohatě nahrazoval měsíc v úplňku, což se mi zrovna moc nehodilo, protože jsem šla pro snídani. V jedenáct hodin večer.

Asi po padesáti metrech jsem měla tušení, že mě někdo sleduje. Malá postava mě neúnavně stopovala téměř dvě stě metrů. Počkala jsem za rohem a za pár chvil jsem svírala límec Tomášovy roztrhané košile a tiše mu nadávala. Tomášovi samozřejmě, ne tomu límci. „Jak si to představuješ, nechat tam Péťu jen tak o samotě? Co když se něco stane?“ šeptala jsem tak zuřivě, jak jen to bylo možné. Bráška se pokoušel obhájit. „Co by se, prosím tě, mohlo stát? Petr není malé dítě, je mu skoro devět a umí se o sebe postarat! A já ti chci pomoct, unesu tolik jako ty a běhám ještě rychleji,“ argumentoval. Poslední dvě věci byly nesmysl, to jsme věděli oba až moc dobře. Ale stejně, musím se přestat chovat jako přísná náhradní matka. Povzdychla jsem si. „No dobře, ale jdeš na vlastní nebezpečí a budeš mi pomáhat,“ prohlásila jsem nakonec. Tom šťastně přikývl.

Čtenáři píší Alíkoviny

V této rubrice najdete texty dětí, uživatelů Alík.cz. Vizitku autora najdete kliknutím na odkaz v závěru článku. Pokud se chcete přidat a stát se autorem Alíka, můžete svůj text i s průvodní fotkou vložit zde. Svůj článek pak hledejte v Alíkovinách, v rubrice Čtenáři píší Alíkoviny.

Vydali jsme se do sklepa, který jsem už párkrát navštívila. Majitelé to rozbité sklo zatím neopravili, až jsem se bála, že je to past. Naštěstí nebyla. „Vlez tam,“ přikázala jsem Tomášovi. „Vlevo jsou brambory, naber jich tak polovinu pytle a pak se vrať.“ „Kde vezmu pytel?“ zajímalo brášku. Nadzdvihla jsem okraj šatů a odvázala od pasu malý vak a kus provazu. Nic moc příjemného, nosit to tam, ale kdyby mě pod nějakou záminkou chytili, s tímhle v ruce jim sotva budu vysvětlovat, že je to můj osobní majetek a že v něm nosím… vlastní jídlo. Hahaha.

Za chvíli se ze sklepního okénka vynořil téměř plný pytel a Tomova hlava. Dostat se zpátky pro něj bylo obtížnější kvůli přibližně desítce boulí pod košilí, ze kterých se – obrazně řečeno – vyklubala jablka. Počkala jsem, až Tomáš vyleze celý, hodila brambory na záda a vykročila zpět. Rozezněla se siréna. Nálet!

Zpátky do toho sklepa nemůžeme, za chvíli se tam nacpe celá rodina z domu nad ním. Nejbližší bezpečnou skrýší je tedy náš sklep. „Honem, vezmeme to zkratkou,“ zavolala jsem přes rameno a utíkala k nádraží.

Cesta přes něj byla nebezpečná. Pás suti a odpadu jsem přecházela jen velmi nerada. V části se nacházel jenom písek a úlomky cihel, jinde i celé ohořelé rámy aut. Šla jsem tudy jen kvůli tomu, abych nenechala Péťu samotného, trpí panickou hrůzou z letadel, obzvláště z bombardérů. Bydlíme hodně blízko bombardované zóny a takový výbuch pod okny není nic příjemného, pokud ho ti lidé vůbec ve zdraví přežijí. A že většinou ne.

Na okraji sutin jsem se zastavila, aby mě Tom doběhl. Pak jsem vkročila na to šílené místo. Nohy se mi propadaly do kamínků a písku, jako by mě země chtěla spolknout. Když jsem došla asi do poloviny, Tom zaječel. „Pomóc!“ Shodila jsem pytel s bramborami ze zad a nejvyšší možnou rychlostí uháněla k němu.

Bráškova noha vězela mezi prkny v na první pohled nepříliš zdravém úhlu. Možná si myslel, že když půjde přes prkna a kovové konstrukce, že se nebude tolik propadat a dostane se na druhou stranu rychleji. Chyba.

„Moje noha… Mám ji asi zlomenou,“ kvílel, skoro na úrovni hlasitosti sirény. Pokusila jsem se zvednout kus dřeva, ale pohnul se jenom o kousek. Tom vyjekl bolestí. Tak takhle to nepůjde.

Zkusil se zapřít rukama, ale nohu se mu vytáhnout nepodařilo. Podíval se na mě uslzenýma očima. „Jasno?“ Objala jsem ho okolo ramen a společně jsme sledovali velkou hvízdající věc, která – protože náhoda je blbec – padala přímo na nás.

Bílé světlo mě na chvíli oslepilo. Všechno jsem najednou viděla shora, dvě dětská tělíčka a bombu… Vznášela jsem se nad celou zemí a o vteřinu později těsně nad tím, co bývalo mojí tělesnou schránkou. Teď jsem byla všude, nic hmotného mě neomezovalo v pohybu a myšlení.

Z celého města se začala zvedat stvoření, trochu podobná světluškám. Když připlula blíž, všimla jsem si, že to jsou téměř lidské postavy. Zvláštní bylo zlaté zářící srdce uprostřed hrudi.

Podívala jsem se na sebe – také ve mně tlouklo podobné, možná o trochu silněji svítící než ostatní. „Vítej mezi námi, Jasno Ladová,“ prohlásil s úsměvem jeden z duchů.

Péťa se probudil zvukem sirény a se značným zděšením zjistil, že vedle něj nikdo neleží. Zahrabal se co nejhlouběji do deky a rozvzlykal se. Takhle jsem ho našla. Zůstala jsem u něj jako jeho strážný anděl. Ráno vstal a ještě bosý se vydal ven. Myšlenkami jsem ho navigovala k okraji sutin. Tam se zastavil a zvedl ze země botu. Moji botu. Přitiskl si ji k hrudi a opět se rozplakal.

Položila jsem mu ruku na rameno, ale prošla skrz něj. Na co mi je rychlost a nadpřirozené schopnosti, když nemůžu ani obejmout svého malého brášku? Když mu nemůžu dát vědět, že pro lidi se zlatým srdcem život smrtí nekončí a že na něj budu dohlížet, než se zase setkáme?

Čtyři týdny po mé a Tomášově smrti byl opět úplněk. Tomova ducha se mi nepodařilo najít, prý na to nebyl dost dobrý. Pochybuji o tom. Péťa měl jít už dávno spát, byla půlnoc, ale místo toho šel ven do chladné noci, oblečený jenom v mém zimním kabátě. Alespoň mu dobře poslouží. Vykročil k nádraží. Vysílala jsem k němu signály, aby se vrátil, ale neposlouchal mě. Na místě, kde našel mou botu, zůstal stát. Pokleknul a začal se polohlasem modlit. Po tvářích mu stékaly slzy, což u něj poslední měsíc nebylo nic neobvyklého.

Připlula jsem těsně k němu. Věděla jsem, že mě nemůže slyšet, ale stejně jsem mu začala zpívat..

Neplač, dítě, zas se rozední

Budeme tančit na lukách sedmikrásek

Tvůj výdech, snad ne poslední

Přidělal mi pár vrásek

Neplač, dítě, nevzlykej tak moc

Dávno skončil prosluněný den

Přišla sem válka, černá jak noc

Pach zlé smrti vane sem jen

Neplač, dítě, vidím padat hvězdu

A i když dochází ti dech

Brzy budou stát u do města vjezdu

Kovové želvy na kolech…

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 21. srpna 2018 ve 14:04.
číča800 v něm napsala:

hezkéR^R^R^R^

Příspěvek z 25. srpna 2014 v 19:21.
Bookworm v něm napsala:

Výborná povídka

Opravdu hezký, i když trochu smutný příběh, četl se krásně.

Příspěvek z 22. srpna 2014 v 15:11.
Mery v něm napsala:

Povídka

Je to krásná povídka, gratuluji autorce. 16