Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Povídka: Ztracené ufo

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Na chodník dopadla další kapka deště. Já znuděně seděla za oknem a pozorovala, co se děje venku. Moc toho k vidění nebylo. Občas prošel někdo pod deštníkem nebo proběhla skupina dětí. Vůbec se mi nechtělo sedět doma. Mělo to ale jednu výhodu. Nemrzla jsem.

    Kapka vody, © MF DNES

    Nemusela jsem se třást pod bundou zimou a stahovat si čepici do obličeje. Poslední dobou byla obzvlášť velká zima a foukal nepříjemný studený vítr. Otevřela jsem okno. Do místnosti se hned přiřítil nával studeného vzduchu. Vyklonila jsem se a jedna kapka mi dopadla na ruku. Pozorovala jsem, jak se pomalu roztéká do stran. Potom se stalo něco… něco neuvěřitelného.

    Kapka sebou trhla a na prstu se mi najednou objevilo malé stvoření. Bylo velké asi jako dlaň, mělo dvě dlouhé ruce, krátké nohy, které vypadaly jako sirky, oválnou hlavu a dvě velké, jasně modré oči. Vypadal roztomile, ale kdyby byl stejné velikosti jako já, naháněl by svým podivným mimozemským vzhledem strach. 

    Podíval se na mě a divoce zamrkal. Málem jsem se rozesmála. On to ale asi pochopil a káravým a tajuplným hlasem řekl: „Mám pro tebe a lidstvo důležitou zprávu. Je to naléhavé,“ vypískl.

    Zvědavě jsem poslouchala. „Chci palačinky! Dostal jsem chuť na palačinky! Dobré, sladké! Ať mi je někdo uvaří! Je to naléhavé!“ pištěl. To už jsem vybuchla smíchy. Smála jsem se, zatím co on na mě koukal, jako bych spadla z Marsu, i když z Marsu spadl on.

    „A jak ses tu vzal?“ zeptala jsem se. „ Letěl jsem ve své kapce a najednou mě vítr zafoukal sem. Jak se dostat zpátky, nevím!“ „ Odleť zpátky v kapce,“ poradila jsem mu. Otočil se. „ Moje létající kapička! Rozpustila se!“ začal fňukat.

    Ten je teda. Nikdy jsem neviděla ubrečenějšího mimozemšťana, až na to, že je to první ufon, kterého vidím. Důležité ale bylo, jak se dostane zpátky na svou planetu. Vůbec jsme nevěděli, co dál. Ufon zase brečel a já přemýšlela, co dělat. 

    Jelikož to byl první mimozemšťan, kterého jsem viděla, nikdy mě nenapadlo přemýšlet, co udělat, aby se vrátil zpátky na svou planetu. „Postavíme nový létající talíř,“ napadlo mě. Ufon se zatvářil trochu pochybovačně, ale nezbývalo mu nic jiného než souhlasit.

    Vzala jsem ze skříně tvrdé papíry, šití, látku, tyčky a špendlíky. Z několika tvrdých papírů jsem udělala spodek a ze zbytků vyrobila malou krabičku, která byla přilepená na podlaze. Do ní vsunul ufon motor. Potom jsem z látky a tyček vytvořila strop a stěny. Pak přišel na řadu mimozemšťan Ali (jak jsem se později dozvěděla) a přilepil k papíru desku na řízení, která se naštěstí nerozbila.

    Když byla celá vesmírná loď hotová, Ali začal protestovat, že tím nikam nepoletí. Ani jsem se mu nedivila. Já bych taky nenastoupila do papírovo-látkového něco, co si říkalo létající talíř. Byla to ale jeho jediná možnost. Tady na Zemi by stejně dlouho nepřežil.

    Nejistě do stroje nastoupil. Papírová podlaha se nebezpečně zhoupla, ale potom už zůstala pevná. Ali nastartoval. Ozval se příšerný zvuk. A potom… Vesmírné vozidlo se malinko vzneslo! „Otevři,“ ozvalo se za dveřmi. „ Co tam děláš takový hluk,“ křičel někdo za dveřmi. „Rychle, leť,“ zašeptala jsem. „Ahoj,“ stihla jsem ještě říct. Potom talíř zmizel.

    Najednou se mi po něm začalo stýskat. Znala jsem toho malého ufíka sotva 15 minut, ale jedno bylo jasné. Nikdy na toho uplakaného mimozemšťana nezapomenu.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!