Alíkovina

Povídky: Smutný život a nový začátek

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Ahoj. Doufám, že se vám ta povídka bude líbit. Vymyslela jsem jí, a nezažila jsem si to a ani bych nechtěla. Ale nakonec to dopadne dobře. Nebojte se. Tak si to prosím vás přečtěte.

Spousta městských bytů je ve dvou „segmentech“ na zlínském sídlišti Jižní Svahy., © Zdeněk Němec

„Crrrrr!“ zazvonil mi budík a já jsem s námahou vstal. „Ondráši!!“ ozvalo se zpoza dveří. Proč na mě tak křičí. Vždyť jsem její syn. A na mého brášku nikdy nezařvala. A to je mu už 12. Já jsem o dva roky starší. Je mi tedy 14.

„Už jdu.“ zakřičel jsem skrz dveře a snažil jsem se co nejrychleji obléknout a učesat. „Tak bude to už?!“ zařvala znovu máma. „Jo jo.“ odvětil jsem. Otevřu dveře, a tam stojí máma, rudá v obličeji jak rajče. Uteklo mi uchechtnutí a mamce to bohužel neuniklo. A tak jsem měl na týden domácí vězení. Proč se ke mně mamka choval takhle, to jsem nevěděl. Otec se choval úplně stejně. A bráška se choval úplně nejhůř. On si například mohl jít spát třeba ve 2 ráno, a já jsem musel jít v 8 hodin večer. To je ale nespravedlnost.

No, podařilo se mi vypadnout, co nejrychleji to šlo. Jako každý den jsem šel Slunečnicovou ulicí, kolem dětského domova. Ten dům mě k sobě nějak táhl, jakoby měl kolem sebe nějakou tajemnou moc. Dnes už jsem to nevydržel, a rozhodl jsem se, že se tam tajně půjdu podívat místo školy. Zazvonil jsem a čekal.

Otevřely se dveře a přede mnou stála nějaká postarší paní. „Ondřeji, jsi to ty?“ zeptala se mě paní. „Ano jsem to já, ale odkud mě znáte paní? Jak víte, že se jmenuji Ondřej?“ zeptal jsem se. „Dříve jsi tady byl. Ale pojď dál, a já ti všechno řeknu.“ Šel jsem tedy dál. Byl to opravdu obrovský dům. Když jsem tak procházel kolem místností a viděl jsem tam ty děti, jak si tam hrají, bylo mi jich až líto. Ale, co bych tady dělal, vždyť rodiče mám? „Asi se ptáš, proč si tady byl. Někdo tě, jako malé dítě unesl. Asi po dvou měsících beznadějného pátrání, tvoji rodiče odjeli do Ameriky. Ten únosce tě dal na ulici až po jejich odjezdu. A po celé ty dva měsíce se o tebe velice dobře staral. Nikdo neví proč, ale opravdu se o tebe staral jako o vlastní. Potom tě někdo přinesl sem a tady si vyrůstal 2 roky. Potom si tě vzali lidé, u kterých bydlíš teď. Lékaři jim totiž říkali, že nemohou mít děti, ale nakonec je mít mohli a narodil se jim syn. Od té doby se o tebe starali, jako o cizího, protože jsi jim připadal přebytečný. Už dlouhou dobu, jsem sledovala každé ráno, jestli tě uvidím jít do školy. A dnes, jsi si uvědomil, že tento dům, k tvému životu patří. Pochopila jsem, že sem stejně jednou přijdeš. A tak jsem tvým rodičům zavolala, ať jsem přijedou. To je celý tvůj příběh. A teď pojď prosím tě za mnou.“ domluvila ta paní a vedla Ondřeje do místnosti, až na samém konci chodby.

Otevřela dveře a seděli tam dva lidé, muž a žena. Ondřej se jim podíval do očí a najednou se mu před očima začal vybavovat půlrok, který strávil u svých rodičů. Bylo to, jakoby se to stalo včera. „Mami, tati.“ řekl Ondřej a měl v očích slzy. “Ondřeji!“ A tak skončila povídka o tom, jak se Ondřej setkal se svými rodiči. A začali spolu nový život.

Doufám, že se vám ta povídka líbila.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!