Jako z pohádky

Vystoupila jsem z vlaku a vydala se... No, ani nevím kam. Jenom vím, že nějakým lesem. Bylo tam plno úžasných stromů. Miluju stromy, a ostatně i celou přírodu. Učila jsem se je poznávat. Javory, duby, buky, lípy, všechno možné. Pokud se nepletu, bylo kolem mě plno babyk, i pár bříz.

Asi bych trošku měla vysvětlit, kdo jsem a co se děje. Jmenuju se Nikol, je mi 14 a utíkám z domova. Jsem z Přibyslavi, ale teď jsem v Košicích. Celkem štreka, já vím. Asi se ptáte, proč jsem utekla. Víte, neměla jsem úplně nejlepší rodinu. Nevlastní táta mě i mámu denně bil a máma si na mě vybíjela svůj vztek i frustraci. Prostě všechny problémy téhle rodiny šly do mě. Už jsem to dál nezvládala, a tak jsem se rozhodla utéct. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale všude bylo líp než tam.

Vzhlédla jsem k nebi. Vypadalo to na bouřku... Dostala jsem se na mýtinu asi uprostřed lesa. Koukla jsem se na mobil, bylo 20:51. Zahřmělo se. Začalo pršet. Hm, bomba, pomyslela jsem si. Naštěstí stromy byly husté, tak jsem zaběhla zpátky do lesa, abych se schovala před deštěm. Mám ráda déšť, ale ne když je říjen a já jsem sama daleko od domova uprostřed lesa. V dálce se zablýsklo. Sundala jsem si ze zad batoh a zašmátrala v něm. Vytáhla jsem láhev s vodou a napila se.

Šla jsem dál lesem, dokud jsem neviděla malou vesničku. Zaťukala jsem na dveře jednoho cihlového domu u cesty, s hezkou zahrádkou a dřevěnými okenními rámy.

Po chvíli mi otevřela starší paní, vypadala úplně jako z pohádky. „D-dobrý den, jsem N-Nikol. Utekla jsem z domova a nemám kam jít. Mohla bych prosím u vás jednu noc přespat?“
Stará paní se usmála. „To víš, že jo,“ promluvila na mě medovým hlasem, „pojď dál.“
Vešla jsem dovnitř a odložila si batoh. Paní měla malý, ale útulný domeček. Řekla mi, ať se posadím ke stolu. Vyndala něco z kredence a podala mi to. Lízátko. „Na, tady máš, jsou domácí,“ usmála se zase. Zamumlala jsem poděkování a vzala si nabízené lízátko.

Povyprávěla jsem jí úplně všechno. To, jak to bylo u nás doma, to, že jsem tři roky nechodila na obědy a šetřila si peníze z obědů, abych si vydělala na vlak a měla nějaké peníze do začátku, zkrátka úplně všechno. Stará paní jen naslouchala a příjemně se na mě usmívala. Ke konci vyprávění jsem zívla. Padala na mě únava. Žena naproti mě si toho asi také všimla.
„Vypadáš nějaká unavená, nechceš si jít lehnout?“
„To bych moc ráda, děkuju moc.“
Omluvila se, že má bohužel jen jednu postel, takže mi přinese matraci z půdy. Odpověděla jsem, že je to úplně v pořádku.

Přinesla mi matraci a hned, co jsem se na ni svalila, jsem cítila velikou úlevu. Ale nějak jsem bůhví proč nemohla spát. Po chvíli do pokoje přišla stařenka. Ze slušnosti jsem dělala, že tvrdě spím, když v tom jsem slyšela něco, co mi vyrazilo dech.
„Zdá se, že lízátka s práškem na spaní fungují perfektně,“ zamumlala si, „zase bude co jíst.“

Poslední narozeniny

Viki byla mladá třináctiletá dívka, která bydlela v Londýně. Do školy chodila celkem daleko, cesta z domova jí trvala asi půl hodiny. Její rodiče to věděli a chtěli jí pomoct a vozit ji do školy autem. Ale Viki vždy říkala, že nemusí, že to zvládá a že jsou moc hodní. I přes tohle všechno Viki někdy vzpomínala, jaké to bylo, když byla menší a ke škole chodili rodiče s ní. Její rodiče chodili pořád do práce, někdy je skoro vůbec neviděla a ani nevěděla, jak se mají. Občas přemýšlela, jestli si vůbec pamatují, jak se jmenuje nebo kdy má narozeniny.

Byl právě den jejích narozenin a nikdo si na to nevzpomněl. „Jak překvapivé,“ ironicky si zamumlala. Zrovna se vracela ze školy a přemýšlela nad tím a nad úlohou z matematiky. Zase zapomněli. Ale co, už jsem si zvykla. Hlavně pořád lepší, než aby přijel bratránek Max a dal mi zase tu želé tarantuli jako tenkrát. Při vzpomínce na svého bratrance, vždy s úsměvem na tváři a dobrým smyslem pro humor, se zasmála. Alespoň si vzpomněl. Úsměv jí z tváře hned zmizel a ponořená do myšlenek hleděla do displeje. „Ani jedna gratulace, jak překvapivé,“ zopakovala si opět s neskrývanou ironií.

Donedávna bydleli v Hamburku, ale museli se přestěhovat. Pochybovala, že Max přijede, vždyť bydlí tak daleko. Dárky od něj byly vždy šílené, ale Viki je milovala a těšila se na ně nejvíc. Když jí bylo pět, koupil jí cukrové jahody s chilli. Moc se tenkrát nasmáli. K desátým narozeninám jí koupil zase robotický vypínač budíků. Zkrátka nejlepší bratránek na světě.

Teď ale nebyla s ním, byla v Londýně a bez něj. Sama. Vzpomněla si na mámu s tátou. „Kéž by si alespoň jednou vzpomněli,“ zašeptala zoufale. Alespoň jednou. Zastavila. Už to nezvládla. Rozhlédla se a zalezla do tmavé uličky. Telefon položila vedle sebe a schoulila se do klubíčka. Z ulice zaslechla kroky, tak se posunula více do tmy. Telefon nechala ležet. Viki ráda psala knihy, akorát jen v poznámkách. Psala o své situaci, pocitech, zážitcích, přáních, ...

Vedle ní se ozvaly nějaké zvuky a později i hlas. „Viki?“ Nic. „Viki,“ ozvalo se hlasitěji. „Co je?“ ozvalo se ze tmy tiše a podrážděně. Jako by se někdo snažil potlačit pláč? „Kdo jsi?“ zeptala se dívka. „To jsem já, Oskar, táta Maxe! Přijel jsem dneska za tebou, když máš ty narozky...“
„Lžeš,“ vyhrkla Viki, „za prvé, Maxův táta byl vždycky přísný a zlý a neměl mě rád. Pochybuji, že by jel takovou dálku jenom kvůli mně. A za druhé, můj strýc se jmenoval Filip a ne Oskar,“ vyhrkla na něj teď už normálně Viki. Muž si povzdechl. „Ano, máš pravdu, Filip byl přísný a neměl rád děti, a proto se s ním Maxova matka rozvedla a vzala si mě. Jsem Maxův nevlastní otec Oskar,“ dořekl, usmál se a postoupil blíže k sedící dívce. „Ty máš dneska narozeniny, že?“ posadil se vedle ní. Viki tiše přikývla. „A kromě Maxíka si na to nikdo nikdy nevzpomněl, že?“ zeptal se zase a dívka smutně přitakala. „A dneska je ti 14, že?“ Poposedl si blíže k ní. Viki promluvila: „Ano.“ Oliver jí podal její mobil.
„Děkuji.“
„Nemáš za co.“

Usmál se, otočil se a podal jí krabičku v modrém balicím papíru. Pohladil ji po tmavých vlasech. „Co je to?“ vzhlédla Viki. „Otevři to a uvidíš,“ pronesl s úsměvem strýc. Dívka pomalu otevřela krabičku. Podívala se do ní a nemohla uvěřit svým očím. „To je, to je...“ zakoktala se. Její vysněný telefon. Nemohla tomu uvěřit. „Děkuji,“ usmála se na Olivera. „To nic,“ postavil se. Mám pro tebe překvapení. „Jaké?“ Viki se též postavila. „Kdybych ti to řekl, nebylo by to překvapení.“ Oba se zasmáli. „Ale nebudu tě napínat, jedeme,“ odmlčel se a podíval se na napjatou dívku. „Za Maxíkem!“
„Vážně?“ nadšeně vyskočila.
„Jasně, všichni se moc těší a máme pro tebe překvapení, ale to už ti neprozradím,“ podal jí muž ruku.

„Děkuji moc, tohle jsem fakt nečekala,“ chytila podanou ruku Viki. „Tak pojď, musíme vyrazit. Mám tohle auto, ale není moje, jen s ním jedeme na letiště.“ Popošel k autu Oskar a za chvíli už za ním cupitala i Vikča. Nastoupil do přistavené dodávky. Ale všiml si, že na předním sedadle už není místo.

„Ajaj,“ otočil se strýček na dívku, „na předním sedadle už není místo.“ „Nevadí, holt musím dozadu,“ pronesla klidně. „Čekal jsem, že ti to bude vadit. Vážně ti to nevadí?“ Jenže tázaná jen nastoupila a už vzpomínala na kamaráda a příbuzného, kterého neviděla už 4 roky. Bylo vidět, že se už nemůže dočkat.

Vzadu v dodávce bylo hodně místa, byla tam jen deka a polštář. Jeli už hodinu a Viki byla unavená. A tak si lehla a připravila se ke spánku. Netrvalo dlouho a už klidně pochrupovala. Strýc byl rád, že dívka nevnímala okolí. Vlastně toho využil. U odbočky na letiště odbočil doleva, i když letiště bylo doprava. Vikča tiše spala a nevěděla plno věcí. Viki nevěděla, že nejede na letiště. Viki nevěděla, že jede do opuštěné chaty uprostřed hlubokého lesa. Viki nevěděla, že Max na ni nečeká. Viki nevěděla, že Maxovi rodiče sice nejsou spolu, ovšem jeho matka je sama. Viki nevěděla, že Oliver byl ve skutečnosti jistý Viktor March. Viki nevěděla, že ji Viktor unesl. Viki nevěděla, že už nikdy neuvidí své rodiče. Viki nevěděla, že je po dvou týdnech na hlavní straně všech novin. Viki nevěděla, že je rok 2023 a ona se pohřešuje od roku 2013. Viky nevěděla, že už nikdy neuvidí slunce. Viki už nic netrápilo.