Kdybych tady měla popisovat všechny naše někdy až neuvěřitelné vylomeniny, nestačil by článek. My čtyři - já, Terka, Anča a Áďa. Co jsme si za ty dlouhé skoro čtyři roky spolu prožily. Vždycky jsme se měly rády, navzájem se špičkovaly, popichovaly, hádaly, nadávaly si, usmiřovaly se... No, prostě to normální kamarádství čtyř dospívajících holek.

Jenomže poslední dobou mi přijde, že jsme se tak trošku odcizily. Nevím, třeba za to může věk (v patnácti nemůžete dělat stejné věci jako ve dvanácti... nebo můžete, ale až takoví šílenci zase my nejsme).

Vlastně to všechno začalo loni v červnu. Anča byla na operaci se slepým střevem a pobyt v lázních, bohužel, vyšel na datum školního výletu. Jelikož jsme velice šikovná a oblíbená třída na škole, v sedmé třídě jsme za trest nikam nejeli, takže je jasné, že v osmé už jsme na výlet jet chtěli, nemluvě o tom, že v osmé se dají dělat úplně jiné věci než v šesté.

Jelo se na tři dny do Českého ráje a my čtyři jsme si se zářícíma očima plánovaly, co všechno tam budeme vyvádět. A najednou bum - Anča nikam jet nemůže a nám nezbylo, než ji hromadně utěšovat a slibovat jí, že jí určitě něco přivezeme. Výlet jsme si užily i bez Aničky. Poté byly prázdniny a my tři jsme se často navštěvovaly a tak dále. Těšily jsme se na Aničku, až konečně z lázní přijede a plánovaly jsme pro ni uvítací párty.

Všechno se zdálo zalité horkým prázdninovým sluncem. Jenomže nebylo. Anča si totiž v lázních našla kamarádky. Mě ani Terku to moc neštvalo, ale Áďu, která Anču znala nejdéle, její rozesmáté fotky s kamarádkami štvaly úplně nejvíc. Začala před námi Anču pomlouvat a vůbec byla najednou hrozně protivná.

Asi jste si spočítali, že při Ančině návratu se žádná úžasná oslava nekonala. Ale v tu chvíli Áďa úplně obrátila, začala Anči podlézat, jak se na ni hrozně těšila a tak dále. Já ani Terka nejsme takové podrazačky, takže jsme Anči neprozradily, jak ji Áďa pomlouvala, když tu nebyla.

Prázdniny skončily a začala devátá třída. Náš poslední rok na základce. Poslední rok s mojí milovanou třídou, kterou skoro všichni učitelé nenávidí, což nám ani trochu nevadí. Poslední rok se skvělým kolektivem, který už na naší škole nebude mít obdoby. Tak nějak jsem očekávala, že si to s holkama vysvětlíme, že si vysvětlíme, proč se Áďa chovala tak pokrytecky, ale nic se nedělo. Dalo by se říct, že jsme na to všechny tak nějak pozapomněly.

Devítka začala úžasně. Jeli jsme na týden do Londýna, poté na exkurzi do Prahy, do Lidic... Nádherná místa pro nádherné zážitky. Přišly vánoce a já holkám nadělila polštáře alias smajlíky, protože se nám všem děsně líbily. A tady začíná další šmouha na našem vyleštěném přátelství.

Od šesté třídy jsem se líbila jednomu klukovi. Já ho brala jen jako kamaráda. Klasika, znáte to. Holkám ho však bylo líto a pořád nás spolu dávaly dohromady. Párkrát jsme si vyšli ven a tak a on ke mně začal cítit něco víc. Já k němu ne. V lednu jsme chodili celá třída bruslit a holky do mě pořád hučely, ať se spolu chytíme za ruku a bruslíme spolu. No, řeknu vám - fakt romantika jako hrom.

Mně nebylo moc příjemné, že se mám s někým držet za ruku před celou třídou. Jo, já vím, zní to fakt trapně. A tady se na scénu dostává opět Áďa. Prohlásila, že se chovám jako mrcha, která toho kluka jen využila. Anča s ní po chvíli váhání souhlasila a přisadila si, že kdyby ji měl takhle někdo rád, tak s ním je. Terka na to jen zmateně zírala. Měla jsem chuť jim v tu chvíli říct, ať se laskavě nepletou do věcí, do kterých jim nic není. Ale neudělala jsem to. A proč? Protože mi bylo jasné, že když něco řeknu, zničím tím naše dlouholeté přátelství. A myslím, že tohle by v koutku duše nechtěla žádná z nás.

Normálně bych čekala, že si to další den ve škole vyjasníme, ale stalo se to samé, co v létě. Nic. Ticho. Áďa se chovala, jako by mě nikdy nenazvala mrchou, no prostě všechno bylo skoro jako dřív. Skoro.

Už to asi nikdy nebude jako dřív. Ne s touhle přetvářkou.