Před mnoha lety žila jedna statkářka, která měla dvě dcery. Jednu vlastní a jednu nevlastní. Ta vlastní měla jméno Liliana a ta nevlastní neměla žádné jméno. Říkali jí Popelka, protože byla pořád ušmudlaná od popelu a nedbala na čistotu.

Popelka a Liliana dělaly domácí práce společně a při tom se pošťuchovaly. Liliana třeba řekla: „Popelice je opice. Popelice je opice...“ Ale Popelka jí nebyla nic dlužná: „Liliana, hloupá nána. Liliana, hloupá nána...“

Holky se hádaly a hádaly, až na ně macecha musela vlítnout. „Děvčata, přestaňte se pošťuchovat. Přece si nechcete ušpinit šaty k princi na Mikulášovou maškarní.“ To Popelku zarazilo. Nechtěla se mýt. Vztekle dupla a ošatku s prachem, kterou právě nesla, hodila přímo do hrachu!

Statkářka začala nejdřív supět a pak vztekle řekla: „Pojedeš doma. Zůstaneš nikam.“ No... přeřekla se, ale pro překlad to znamenalo tohle: „Zůstaneš doma. Nepojedeš nikam.“ Popelka začala trucovat: „Macecha macechovitá jedna... Dvě, tři, čtyři, ...“ A počítala do deseti, aby se uklidnila.

Pak ten hrách propláchla. Jenže to už bylo pozdě. Naparáděná statkářka s naparáděnou Lilianou už byly pryč. Popelka se rozhodla, že se na tu Mikulášskou vloudí, jenže... co na sebe? Přece nemohla jít v pyžámku. Hledala a hledala a pochopitelně něco našla. Byl to kostým sasanky v punčoše. Jak se tam dostal?

Macecha nebyla zase tak zlá. Byla to starostlivá mamka, která si uvědomila, že Popelka by tam taky chtěla. Tak ty šaty schovala do punčochy. Popelka si ale myslela, že jí to tam dal Mikuláš. A s tímhle pocitem šla s kostýmem, v pantoflíčkách a se špinavou šmouhou na obličeji na ples.

A víte, v čem šla na plese Liliana? Byla petrklíč! Macecha byla za konev, aby ji případně mohla zalévat. Když přišla Popelka na Mikulášskou, tak tam nahlas hrála hudba.

Princ ji vzal na balkón, aby jí řekl: „Madam, máte na čele šmouhu.“ Popelka se rozbrečela. Ne jen proto, že jí sám princ řekl, že je špinavá, ale taky proto, že se jí líbil. A když šla pryč, nechala pro něj schválně pantoflíček. Princi se ta podivínka zalíbila a chtěl ji vidět znovu. Tak pátral.

Když byla Popelka doma, tak ji statkářka s Lilianou přistihly, jak se myje. Když se domyla, statkářka jí řekla: „Popelko, proč jsi tam nenechala kapesníček, aby ho princ mohl nosit na srdci?“ „Podle pantoflíčku mě najde, matko.“ A taky se stalo. Trá, dá. Trá, dá. Finfáry. Přišel princ a zjistil, že Popelka má jen jeden pantofel. A jeden pantofel u něj s jedním na noze Popelky dá dohromady jednu nevěstu. A byla svatba!