„Tak jsme dostali dvojku, to není špatná známka, ne?“ zeptal se s nadějí v hlase Hroch Pepíček Alíka. „Ne, jistě ne... Více mě ale trápí tohle!“ odpověděl Alík, ukazuje mrzutě na binec pod postelí. „Ach, tohleto. To nevadí, můžeme koupit vysavač, tuhle na něj byla reklama v telce!“, načež Hroch Pepíček přehrál znovu reklamu na úžasný Suma-Cum Vysavač 3042, který stojí pouhých 6500 korun českých. Alíkovi ale informace, že cena již zmíněného výrobku je jenom 6500 korun, moc nepomohla. „Víš, já se snažím zařídit, abys už nejedl v posteli, protože je z toho náramný binec! Proto jsem ti za odměnu k vyvedené známce koupil obrovské koryto, abys nedrobil“ oznámil Alík Hrochovi Pepíčkovi a ukázal na dárek v rohu místnosti. Srdce (nebo žaludek, možné je oboje) Hrocha Pepíčka zaplesalo: „To je ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostal! Ale co na něm mám jako jíst?“ Alík zavyl bolestí, protože si vzpomněl, že k úžasnému dárku zapomněl koupit jídlo Hrochu Pepíčkovi. „Na to jsem zapomněl! Hm, nedá se nic dělat, budeme muset zajít do Karlova Krámu s Pochutinami!“ vyvodil poté Alík.

Hroch Pepíček souhlasil a poté šli rychlým krokem ke Karlovu Krámu s Pochutinami, který byl vyhlášený pro své nejlepší sladkosti, rovněž se pyšnil cenou „Výběr Hrocha Pepíčka“, Karel, který byl majitelem obchodu, byl z ceny tak nadšený, že ji dal na čestné místo ve výloze. Ale zrovna teď Karel nebyl ani trochu nadšený: „Ach ta smůla! Ten zločin! Zločin udělaný přímo mně na míru! Ti chuligání! Ach, proč já?“ bědoval před svým obchodem, který vypadal jako po vykradení. „Co je, Karle?“ zeptal se pochopitelně Hroch Pepíček Karla. „Nějací chuligáni mi vnikli v noci do obchodu, ukradli mé proslulé Medové Mrkvičky, Křupavá Kolečka, Cukrové Cucy, dokonce i Barevné Blechy a nakonec poničili i mou výlohu!“ popisoval Karel svůj současný problém. „To je strašné, můžeme ti nějak pomoci?“ zeptal se Alík. „Najděte ty chuligány a potrestejte je! Jediné, co zanechali po sobě, je binec a tenhle drzý dopis!“ úpěl Karel a podal Alíkovi papírek, na kterém stálo:

„No, nemáš nějaké nepřátele, kteří mluví španělsky?“ vyzvídal Alík. „Ne, určitě n- Ah! Už vím!“ vzpomněl si konečně Karel. „Před týdnem tu byli nějací týpci z Mexika, vypadali přesně jako Mexičani v televizi! A sháněli se po nějaké „piñatě“, která se nedá zničit, a tak jsem jim řekl, jestli si nechtějí radši koupit Medové Mrkvičky, Křupavá Kolečka, Cukrové Cucy, nebo třeba Barevné Blechy, ale místo toho nasupeně odešli.“ vypověděl. „Tak v tom případě už to máme! Karla vykradli ti meksikanci, protože je Karel moc otravný!“, radoval se Pepíček. „To je víc než pravděpodobné, už jsem vymyslel plán na jejich dopadení“ řekl Alík a popošel k ceduli s mapou a vysvětlil plán: „Já se porozhlédnu po těchto nejbližších infocentrech pro turisty, jestli se tam naši zločinci zrovna nevypravili. Jistě tam něco zjistím, v druhém případě se půjdu podívat po místě, kde by se mohli ubytovat.“ Hroch Pepíček si nebyl jistý, jak to má fungovat, a tak se zeptal: „A co budeš dělat, když je najdeš? A co budu dělat já?“ Alík hned ujasnil: „Až je najdu, dostanu k nim informaci, že jejich hledaná piñata je celou dobu ve sklepě Karlova Krámu s pochutinami, takže se tam vydají, ale místo piñaty tam naleznou PAST! Tu budete mít na starosti vy dva!“ ukázal Alík na Pepíčka a Karla. Karel ale ihned namítal: „Ne, já nemůžu, já mám pojištění na obchod a zrovna jsem si ho chtěl-“ „Chápu, svěříš v tom případě na tu chvíli obchod Pepíčkovi?“ zeptal se Alík. Karel se podíval na Pepíčka, a pak ucedil „Jistě... Až je budete mít, dejte mi prosím vědět!“ požádal Karel a hned utíkal k nejbližší zastávce autobusu. „A co budu tedy muset dělat já?“ byl zvědavý Pepíček. „Až Mexičané vstoupí do obchodu, zapneš alarm, který zamkne dveře zevnitř, a přijdu ti na pomoc já i policie!“ dokončil Alík. Pepíček plán pochopil a tak se posadil za pokladnu, kde byl alarm v podobě velkého fialového tlačítka s nápisem „ALARM“. „Já jdu pátrat, ty tady zatím čekej, a hlavně nic nerozbij a nesněz!“ zasmál se Alík a šupajdil pryč.

Hroch Pepíček se v obchodě velice nudil. Nebyl tu s ním nikdo, kdo by si s ním povídal. Ale pak si vzpomněl, že si může povídat s uživateli Alíka. Zapnul tedy počítač a zaregistroval, že mu přišel nový dopis od Koalíka:

Sotva ho přelouskal, kdosi zaklepal na dveře. „Dále!“ otráveně vzdychl Pepíček. „Ahoj, ty tupoune!“ drze vstoupil do obchodu záhadný host. Pepíček si to nenechal líbit a tak běžel jak nejrychleji uměl ke dveřím. „kdo jsi, cizinče, a proč mi nadáváš?“ zeptal se Pepíček a prohlédl si nově příchozího. Byl jen o něco menší než on, vypadal jako kůň s velmi dlouhým krkem, a byl barevný jako bulvární časopis. Cizinec naštvaně promluvil: „Ty, už mě to pžestalo bavit! Nevíš, kde je to psisko a jeho tlustý amigo hro- Ehm. Jo, aháá!“ Nezvaný host si uvědomil, že to co hledá, má rovnou před sebou. „Vlastně jsem si to rozmyslel, amigo! Pžišel jsem ti dát tady bonbon!“ radostně zvolal a hodil Pepíčkovi cucací bonbon, červený jako jahoda. Pepíček si náhle vzpomněl, že mu Alík říkal cosi, co souviselo s cizinci a bonbony. Že si od cizinců nesmí brát bonbony, protože je to nebezpečné? Nebo mluvil o tom, že cizinci mají obvykle bonbony nejlepší chuti a barvy? Tak či onak, bonbon skončil v jeho tlamě. „Díky, je moc dobrý! Chutná dokonce jako ten počítač, který sem tenkrát snědl! Nemáš jich náhodou více? I když vlastně žádný bonbon už nepotřebuji, jdu si tamhle sednou...“ Myšlenku Pepíček nedokončil, protože náhle usnul.

„Mexičané, kteří vypadali jako ti stereotypní z televize? Jistě, byli tu a vlastně po nás chtěli, aby někdo roznesl po městě tyto letáky!“ informoval Alíka zaměstnanec infocentra pro turisty a podal mu leták:

Alík byl šokován. Ti Mexičané celou dobu hledali zločince, který je pořád venku! Dokonce je velmi možné, že ta piñata vykradla Karlův obchod. Musí o tom co nejrychleji říct Pepíčkovi, aby nečekal na Mexičany, kteří nejsou žádní zločinci! Škoda, že si nevzal aspoň koloběžku.

„To ses požád nevzbudil?“ zadýchal se pestrobarevný kůň, když nakládal spícího Pepíčka do auta. „VZBUĎ SE!“ křičel potom netrpělivě. „Chrrehm, CO se to DĚJE? KDE TO JSEM?“ panikařil Pepíček. „Promiň, že jsem tě tak to nemile pžekvapil. Zrovna jsi v mém auťáku, byla docela fuška tě tam dostat, ale s energií z bonbonů dokáži vše... Neboj, jen musíme něco vyžídit.“ uklidňoval ho koník, který si zrovna přesedl na místo řidiče. Pepíček ale přesto klidný nebyl: „ALE! ALE! FAJN, ale musí to být RYCHLE! Musím totiž pak hlídat obchod před zloději!“. Kůň se zasmál: „Jistě, bude to do dvou hodin! Ha ja j- O ou!“ ze smíchu ho vytrhl pohled na zpětné zrcátko. Viděl sprintujícího Alíka, který shání svého hrošího kamaráda. Hroch Pepíček ho také uviděl a tak začal volat o pomoc. Kůň pohotově vymyslel plán. „Nejsem tady!“ zašeptal Pepíčkovi, odemkl všechny dveře a schoval se pod volant. Alík uslyšel Pepíčkovo volání a doběhl k autu, kde byl zavřený Pepíček. Otevřel zadní dveře auta a vstoupil dovnitř: „Pepíčku, co tu vůbec děláš?! Měl jsi být v obchodě a vůbec musím ti něco ří-“, když vtom mazaný kůň skočil na sedadlo a šlápl na pedál, čímž se auto uvedlo do pohybu. Jelo tak rychle, že se zavřely dveře a tak je mohl řidič zamknout z ovládací desky, což také udělal. „Bingo, teď vás mám oba a nemůžete mi utéct, Ha ja ja!“ zasmál se ďábelsky. Alík zavyl, protože zločinec, před kterým chtěl varovat Pepíčka, je teď lapil do pasti.

Mezitím si členové Mexického Bezpečnostního Spolku (zkráceně MBS) dělali veliké starosti. Zločinec, který utekl z jejich země, prostě nebyl k nalezení. Už po něm pátrali týden, ale stále nic. V tuhle chvíli se jenom poflakovali a čekali, až zazvoní telefon a někdo oznámí, že ví, kde se piñata zrovna nachází. Ramón, který byl zakladatelem spolku (a který také jako jediný uměl česky), se zrovna rozhodl jít a rozvěsit více letáků, když vtom ho vyrušil jeho mobilní telefon. Ramón ve velké radosti zvedl telefon a zvedl i hovor. Člověk, který zrovna zavolal, jistě zachrání celý jejich spolek a zaslouží si jejich vděk. Tím člověkem byl Karel, majitel Karlova Krámu se Sladkosti a Pochutinami.

„Fajn, pžejdu rovnou k věci.“ začal mluvit kůň. „Co po nás chceš a proč jsi unesl Pepíčka? Kdo vůbec jsi? A-“ nervoval se Alík. „Klídek, všechno vysvětlím. Tak zaprvé, já jseme velikonoční piñata, jseme velmi důležitý symbol Mexických velikonoc. Zrovna já musím být velice důležitý, protože proč bych měl potom v žaludku ty nejlahodnější sladkosti, které můžete mít, no ne? Velice by mě zajímalo, jaké to je, být oslavován lidmi. Ještě jsem skutečné Velikonoce nezažil. Zrovna pžed dnem D, kdy si mě mí lidé měli použít na oslavu, jsem se dozvěděl, že v Evropě uvěznili jiný symbol Velikonoc, velikonočního zajíčka. Velice mě to zasáhlo, když jsem se to dozvěděl, nemohl jsem nechat pžece svého druha uvězněného jen tak pro nic za nic. Chtěl jsem vědět víc a tak jsem zjistil, že jeho věznitel je nějaký Alík, který adoptoval Hrocha Pepíčka, není to směšné? Vydal jsem se tedy do České Republiky, abych vás našel, pak jsem se naučil češtinu pomocí internetu a velké dávky energie ze sladkostí, poté jsem si našel každého, kdo by o vás měl vědět a snažil se z nich něco dostat. Tento auťák vlastně patžil jednomu uživateli tvé směšné stránky. Každopádně mi žeknete, kde se zrovna velikonoční zajíc nachází, aby už více nebyl nespravedlivě vězněn jako něja-“ z vyprávění ho přerušil Alík: „Už toho mám dost! To sis nezjistil, že se nám ten velikonoční zajíc naboural do stránky a následně ukradl účet Koalíkovi?! Trest je víc než spravedlivý! A dokonce si myslím, že jsme byli ještě velkorysí, když jsme mu dokonce povoli-“ Alík obhajobu nedokončil, protože kůň si stále trval na svém: „NE! TO NENÍ PRAVDA! TO SIS VYMYSLEL! UVĚZNILI JSTE HO, PROTOŽE MĚL NĚJAKÝ SMYSL A ÚČEL, NA ROZDÍL OD VÁS!“ křičel ve vzteku. „Chceš vědět jaký je tvůj účel?“ zeptal se ho Alík. „Ty víš, jak mě lidé oslavují?“ zklidnila se piñata a zpomalila jízdu. To ovšem netrvalo dlouho, protože její auto doháněli policisté a MBS.
„Oslavují tě tak, že tě velkými palicemi rozmlátí na kusy a dají sníst dětem jídlo z tvého břicha.“ řekl Alík docela klidně na to, v jaké situaci se docela nacházel. Hroch Pepíček z toho klidný nebyl a tak začal blikat všemi různými barvami. „TO ROVNĚŽ NENÍ PRAVDA! JE TO LEŽ! SAFRA TLUSŤOCHU, PŽESTAŇ BLIKAT! ZNERVÓZŇUJE MĚ TO! VAŠE LŽI MĚ ZNERVÓZŇUJÍ! KOLIK LŽÍ JEŠTĚ BUDU MUSET VYSLECHNOUT, ABYCH MOHL MÍT ZATRA-“

KŘACH!

Auto narazilo do stromu a převrátilo se. Naštěstí Pepíčkovo hladové břicho posloužilo jemu a Alíkovi jako slušný airbag, takže vyvázli skoro bez úhony, zatímco jejich únosce měl doslova rozbitou hlavu. Policie okamžitě zavolala záchrannou službu a hasiče, aby je dokázali z auta vyprostit. Piñatu převzal MBS, jeho členové mu opravili hlavu a pověsili ho na strom společně s baseballovou pálkou, takže celý den musel snášet pokusy o jeho rozbití kolemjdoucími.

Alík a Hroch Pepíček po těžkém dni chtěli jen jít znovu do boudy, ale Karel po nich ještě něco chtěl v obchodě. „Dostal jsem spoustu peněz na opravu obchodu a také díky tomu, že jsem nahlásil místo auta toho neřáda. Musel to pro vás být velmi těžký den, že? Moc vám děkuji, a s vděkem a potěšením vám také dávám tuto poukázku na 5 kilogramů čehokoli z mého obchodu zdarma!“ sdělil jim Karel. Hroch Pepíček propukl v jásot. Velice si užil následovné vybírání sladkostí a pochutin. Později (už večer) Alík nadšeně odpočíval v posteli a pozoroval Pepíčka, jak spokojeně mlaská nad korytem plných sladkostí (a nějaké té zeleniny, samozřejmě) a když uviděl ten binec pod korytem, uvažoval, že si pořídí úžasný Suma-Cum Vysavač 3042.

KONEC.