Náš prací věčně vytížený děda nás s radostí vysadil na kraji lesa a my tři holky (já, babička, sestra) vyrazily na lov. Po neustálém pobíhání a křičení: „Mám praváka!“, „To je zase hořčák...“, nebo „Ten má ale krásnou nohu.“ jsme stále dobře naladěné zjistily, že jsme tak trochu sešly z cesty neznámo kam.

Nevadí, říkám si v duchu, v nejhorším případě nás zachrání strejda Google. A tak jsme s klidem zavolaly dědovi, že jsme OK, máme plné koše, a až budeme potřebovat vyzvednout, brnkneme. „Tak kudy to vezmeme zpátky?“ ptám se a dodávám, že určitě musíme jít směrem dolů. „No, to bude určitě nahoru, na opačnou stranu, Ádi!“

Od této chvíle se mi vytratil veškerý úsměv na tváři a pomalu, ale jistě se do mě začala vkrádat panika. Mé nejčernější úvahy přerušil nedaleký hukot motorů aut. Došly jsme k rušné silnici uprostřed lesa a každá si stále myslela to své. „Tak zkusíme někoho stopnout a zeptat se na cestu,“ navrhla babička. „Fajn,“ říkám si, „jsem mladá, krásná, určitě mně někdo zastaví.“

Asi vás nepřekvapí, že moje ambice byly hluboko zadupány po desátém projíždějícím autě. Nevím, jestli to bylo zkrátka tím, že auta byla plně obsazena, za volantem seděly řidičky, nebo se prostě báli, že jsem nějaké podivné individuum, které se je chystá zapíchnout. Nakonec jsme se daly po silnici dolů, paní v autě, která přibrzdila jen proto, že měla po cestě překážku, potvrdila můj názor a nám se ulevilo.

Nejen, že jsme se ocitly na úplně opačném konci města, ale pořád nám chyběl kus cesty. Zavelela jsem, že si už tak náročnou cestu zkrátíme přes louku. Avšak ta se ukázala nekonečnou, následovala mírná bažinka a poté jsme se dokonce ocitly na fotbalovém hřišti FC Kašperské Hory. S nadějí, že už nepůjdeme daleko, přišlo další překvapení, a to v podobě zamčené vstupní brány. Já se sestrou jsme hravě dvoumetrovou bránu podlezly, avšak má babička, která je „kus baby“, se při podlézání už ze začátku „šprajcla“ a my se sestrou se bály, že tam budeme muset zůstat až do sobotního zápasu. Nebýt mé kreativní sestry, která hbitě své čtyřiašedesátileté babičce předvedla, jak bránu přelézt, bychom zcela určitě nedorazily společně.

Místo toho, abych babičku podporovala, popadala jsem se za břicho, „vyblejskla“ pár fotek „babči“ na bráně a přemýšlela, kdy naposled jsem se tak nasmála.

Následoval okamžitý telefonát dědovi, ke kterému se kdo ví proč nesměla dostat zpráva o akrobatickém kousku jeho manželky. Později se stejně náš zážitek do puntíku dozvěděl a jistě byl na svou drahou polovičku velmi hrdý, nejen proto, že by do kapsy strčila mnohem mladší ročníky.