Alíkovina

Prázdniny v Alpách

vydáno  •  Cestování

Moje prázdniny v Alpách. Skvěle jsme si to užili, ale něco se mi přihodilo...

$>Vzpomínka z Alp$>

Byla jsem s tátou v Alpách, o jarních prázdninách, jako skoro každý rok, jen teď pořádně nevím, jestli to byly italské nebo rakouské Alpy, ale už jsem byla v obojich. Často jsme s sebou vzali ještě někoho, třeba mého bratrance Adama nebo mého nevlastního bratra Kryštofa, ale tenhle rok jsme jeli sami, jen já a táta.

Jeli jsme autem, asi pět až šest hodin, možná déle. Ubytovali jsme se v nějakém tom hotelu nebo penzionu, už přesně nevím, ale pamatuji si, že jsme měli jeden pokoj, místo na lyže a snídani zdarma.

Lyžování jsme si moc užili. Sněhu bylo dost, lyžování fajn, moc se nám tam líbilo. Každý den jsme volali s mojí mámou, aby věděla, že ještě žijeme a že jsme v pořádku.

Každý den jsme jezdili od rána do večera! Táta mě učil jezdit rychleji a lépe, pádů bylo taky dost, ale úraz žádný, tedy zatím...

Asi čtvrtý den v Alpách jsme šli zase lyžovat, všechno bylo jako v předchozích dnech. Připravili jsme se na lyže a šli lyžovat. Asi kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme zase seděli na vleku a dívali se dolů na rychlé lyžaře. Rozhodla jsem se, že už bych taky mohla jet rychle jako oni, nebo bych to určitě mohla aspoň zkusit. Tak se jelo.

Po dlouhé stezce, kterou už jsem znala nazpaměť tak, že bych ji v klidu mohla sjet se zavřenýma očima, jsem se vydala vpřed rychleji než obvykle. Táta mě chválil, že už mi to jde, a já jsem ze sebe měla radost. Snažila jsem se jet pořád rychleji, postupně stále zrychlovat. A už se blížím ke konci. Jedu, jedu, ještě bych to zvládla rychleji...zkusím to.

A bum! Otevřu oči. Těsně před sebou vidím nějakého pána, pravděpodobně nemluvícího česky. Mám pořád přezkáče, ale už nemám lyže. Musela jsem do toho pána narazit. Hodně mě bolí levá noha. Není to ta bolest, jako při minulých pádech, je to jiná bolest. Přede mnou stojí můj táta a spousta dalších lidí. Jeden přes druhého říká něco v cizí řeči, občas se mi i povede něco porozumět. Přijde táta a začne se mě ptát, jak mi je. „Hodně mě bolí noha.“, řeknu s pláčem. Zase nějaké hlasy v cizí řeči. Několik lidí mi podává ruce, ale nejde mi vstát. Táta řekne, že myslí, že mám zlomenou nohu. Jelikož stále ležím uprostřed sjezdovky, což si uvědomím až teď; několik mužů mě vezme do nejbližší restaurace pár metrů odsud a položí na kožešinu. Všimnu si, že má táta slzy v očích. Ach jo, už je jak máma! Já ale taky brečím.

Vtom uvidím, jak se ke mně blíží několik lidí, pravděpodobně doktoři. Nějaká moc milá paní si ke mně sedne a začne něco říkat; asi si myslí, že jí rozumím. Táta se mě zeptá, jestli chci injekci na bolest, já řeknu, že rozhodně ano, moc to bolí. Dostanu injekci do ruky, něčí hlas mi oznámí, že mě uspí nějakou narkózou.

Probudím se. Kolem mě je spoustu věcí, ale nic nevidím ostře. Jen vidím, že je den, venku je světlo. Pak uvidím i tátu. Začne se mě ptát, jak mi je; odpovím, že vidím všechno dvojitě nebo trojitě. Posadím se, noha teď moc nebolí.

Doktorka mi řekne, že noha není zlomená, ale jen naražená. Táta se mnou chvíli je, ale musí jít zařizovat nějaké věci ohledně nehody, tak řekne, ať si třeba čtu, nebo spím, on odešel.

Už ani nevím, co jsem dělala, ale jak se znám, určitě nic než se jen poflakovala. Teprve po několika hodinách se táta objevil. Začal mi vyprávět, s kolika lidmi musel situaci řešit a jak byla složitá a zamotaná. Také jsem dostala malé kázání a byla jsem ráda, že už táta nebrečel.

Tak tedy když jsem narazila do přezkáče jakéhosi pána, on zrovna držel lyže a při nárazu je upustil na člověka, který stál za ním, což byl jeho bratr. Takže když mě vrtulník odvezl do nemocnice, musel se tam znova vracet a odvézt i toho pána, který měl kvůli mně otřes mozku. Nakonec byl tedy v pořádku. Táta doufal, že jsme pojištění, protože kdybychom nebyli, tak platíme opravdu slušné peníze.

Já jsem ale musela zůstat ještě přes noc v nemocnici. Na nohu mi dali nějakou speciální sádru, která vypadala jako voskový obvaz. Když mě pustili domů, dostala jsem berle a neměla jsem chodit bez nich. Říkali hlavně ať mi sádru sundá lékař. Ještě nebyl konec prázdnin, tak jsem zůstala poslední dny u táty v bytě. Do bytu vede spoustu schodů a já jsem nikdy předtím berle neměla, tak jsem v nich neuměla vůbec chodit. Táta si všiml, že šlapu chvílemi normálně na nohu v sádře, a začal říkat, že mi sádru sundá. Já jsem nechtěla, protože jsem dost dobře slyšela, že mi ji má sundat lékař, ale on že ne, že už ji nepotřebuji, no to je tak, když s vámi jede na hory jen táta. Nějakou dobu se se mnou hádal a já jsem nakonec řekla, že teda jo.

Noha vypadala divně a ošklivě, trochu mě ještě bolela, ale to bylo asi proto, že jsem si na chvíli odvykla na ní chodit. No opravdu – už jsem ji vážně nepotřebovala! Mohla jsem normálně chodit i běhat! Táta měl mimořádně pravdu.

Horší to bylo, když měl táta volat mámě, protože se bál, jak bude řvát a vyvádět, ale nakonec to snesla celkem dobře, teda aspoň jednou kvůli tomu brečela, ale nekřičela na tátu.

Další den jsem šla normálně do školy. Bez sádry, bez berlí, nikdo by do mě neřekl, že se mi něco stalo. Paní učitelka se hned první hodinu ptala, co jsme dělali o prázdninách a já jsem svou příhodu vyprávěla. Všichni se divili.
Tedy nevím jak táta, ale já jsem si přes to všechno prázdniny užila!

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 9. dubna ve 14:32.
prší v něm napsala:

R^$>

Příspěvek z 6. dubna ve 12:48.
VeverkaČiperka123 v něm napsala:

Moc hezké! @)->-
Je smutné že se ti něco stalo, ;-( ale jsem ráda, že to dopadlo dobře. :-)

Příspěvek z 6. dubna v 9:28.
VikiKlára v něm napsala:

Dobrý článek. Příhoda mě potęšila tím, že měla dobrý konec... Doufám, že jste si ten pobyt oba dva užili.