Alíkovina

Prázdniny ve Vietnamu

vydáno  •  Škola a poznání
V naší škole si na konci primy, 6. třídy ZŠ, musí žáci vybrat, do jakého státu jet. Pokud jsi na střední škole, tak to možná znáš z programu Erasmus.

Děti na motorkách ve Vietnamu nikoho nepřekvapí. , © Marcela

Nejčastěji si spolužáci vybírali cestu někam k moři. Jeden spolužák si vybral Saúdskou Arábii. Já jsem si vybral Vietnam. Proč? Vietnamsky jsem se učil a učím se do teď. Velká výhoda byla, že tento prázdninový zájezd byl zadarmo. Školní rok končil v pátek 26. června. Já jsem vyrazil následující pondělí.

Dramatický odlet

Ráno jsem vstával ve dvě. Vyrazil jsem v pět hodin ráno. Když jsem přicházel k autobusu, tak řidič už málem odjel. Byl jsem rád, že jsem to stihl. Když jsem MHD dojel na letiště Václava Havla, podíval jsem se na tabule příletů a četl: Praha-Hočiminovo město: Let zrušen. Já ztuhl. Šel jsem se zeptat, co se děje. Zjistil jsem, že letadlo nebylo schopné z Hanoje odletět. Náhradní letadlo prý poletí do Pekingu a potom do Saigonu. Jenže letadlo letělo až za čtyři hodiny. Tři hodiny uplynuly jako voda, když mě náhle dispečerka volala, že letadlo už přiletělo. Teď to vypadalo, jako McCallisterovi z filmu Sám doma. Při běhu jsem ještě zakopl. Naštěstí jsem letadlo stihl.

Po příletu do Saigonu mě na letišti čekal Vietnamec s cedulí s mým jménem. Vietnamec se jmenoval Hộàng a taxíkem mě odvezl na hotel. Celá cesta taxíkem byla dosti zvláštní, protože když jsme vycházeli z letiště, tak se na mě asi šest Vietnamek usmívalo. Něco říkaly, ale nevěděl jsem co. Před letištěm byla dost rušná atmosféra. Ale takový Vietnam je. Motorky tam jezdily jako zběsilé a když jsme přijížděli k hotelu, nebylo místo ani na vyložení. Každopádně, nějak se nám vyložit věci podařilo.

Na hotelové recepci se na mě recepční usmívala. Měl jsem to štěstí, že H̀ôàng zařídil pokoj v nejvyšším patře. Až tam jsem si uvědomil, že moji přátelé mohou vidět večerní města jako Ar-Rijád, Paříž nebo Prahu. To jen já jsem si přál vidět vycházející slunce.

Na pokoji mě udivily prosklené dveře. Ve Vietnamu neexistuje prakticky žádné soukromí.

Den uplynul jako voda a večer jsem se podíval z okna. Večerní Saigon byl tak úžasný! Ruch motorek a světla u domů, vše bylo nádherné. Více jsem si nemohl přát.

Den nato jsem ochutnal proslulou (alespoň ve Vietnamu) saigonskou ledovou kávu, která byla lepší, než ta naše.

Po týdnu v Saigonu jsme strávili čtyři dny v Hanoji. Ubytovali jsme se v hotelu a hned jsme vyrazili na prohlídku. Po náročné pěší túře přes hanojské ulice jsme se dostali k Hočiminovu mauzoleu. Ta budova byla tak velká...

Po další náročné cestě jsme se podívali na buddhistický chrám. Coby buddhista jsem chrám musel vidět. Když si uvědomíte, že stojíte v 600 let staré budově, tak je to mystický pocit, zvlášť pro věřící.

Nakupování na ulici nebylo nic pro mě. Zato dalším zajímavým místem byla zátoka Song Hong.

Během cesty jsem si uvědomil, jak je Česko od Vietnamu vzdáleno. Ve Vietnamu nectí soukromí. Vietnamci jsou velice přátelští, celý život se odehrává na ulici. Celkově se Vietnamci s Čechy nedají srovnat. Je to naprosto odlišná kultura.

Doufám, že napíši ještě jeden článek a podrobněji popíši celý Vietnam a vietnamskou kulturu. Děkuji, že jste si tento článek přečetli až do konce a můžete napsat komentář, co si o tomto článku nebo Vietnamu myslíte.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 6. září 2016 v 15:46.
Trtna v něm napsala:

Země vycházejícího slunce je Japonsko ne Vietnam.

Příspěvek z 18. července 2016 v 8:48.
Anndynka v něm napsal:

paráda

paráda!! zaujal jsi mě tím, že chodíš do primy (já půjdu po prázdninách) a tím, že jsi taky buddhista. Můžeš mi prosím napsat, vše k tomu vybírání zájezdu? jestli si můžu vybrat, kdy pojedu, čím pojedu a tak? 25