Alíkovina

Pražské jaro - aneb připomínka srpnových událostí roku 1968, jako významného milníku našich dějin

vydáno  •  Historie

Letos je tomu již 50 let, kdy do Československé republiky, tedy na naše území, vpadla vojska Varšavské smlouvy, která ovlivnila následný vývoj společnosti i celé republiky na dalších více než 20 let. Není možné však připomenout jen samotný vpád těchto vojsk na naše území, bez okolností, které k tomu vedly.

Československá republika se po druhé světové válce dostala do sféry vlivu Sovětského svazu. Komunisté postupně upevňovali svou moc až do Vítězného února, který proběhl v roce 1948, při kterém došlo k převratu, a následně převzali moc. Tento vývoj však neskončil v roce 1948, nýbrž probíhal i v 50. a 60. letech minulého století. Nejzrůdnější podoby komunistický režim dosáhl v první polovině 50. let, kdy docházelo k posílání odpůrců režimu do uranových dolů či pracovních táborů. Režim se však nebál ani své odpůrce popravit. Po úmrtí Klementa Gottwalda roku 1953 však docházelo k postupnému zmírnění těchto represí, které postihly celou společnost.

Novým prezidentem se stal Antonín Zápotocký. Právě za něj docházelo k postupnému růstu životní úrovně. Antonínu Zápotockému se zalíbila role lidového prezidenta, tedy to, že chtěl být lidem milován. Cítil se být i spisovatelem, jeho díla však nejsou příliš kvalitní a do dnešní doby jsou většinou zapomenuta, co však není zapomenuté, je to, že podepisoval rozsudky smrti nad politickými nepřáteli režimu. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957 a byl nahrazen Antonínem Novotným. Ještě před jeho smrtí došlo v Moskvě o rok dříve k otevřené kritice zločinů Josefa Stalina, za jehož vlády zemřely miliony lidí.

Krátce po zvolení Antonína Novotného se začaly projevovat hospodářské problémy. Ty však zpočátku nikdo neřešil, neboť se pracovalo na přijetí nové ústavy, která byla schválena v roce 1960. Ústava posílila moc komunistické strany a změnila název republiky z Československé republiky na Československou socialistickou republiku. Byl přijat i upravený státní znak. Antonín Novotný byl na novou ústavu patřičně hrdý, neboť mohl zdůraznit, že za jeho funkční období došlo k vytvoření socialistické společnosti. Na druhé straně však režim zmirňoval perzekuci svých odpůrců a byla vyhlášena amnestie a došlo k propuštění většiny politických vězňů.

V 60. letech docházelo také ke změně životního stylu. Lidé začali trávit víkendy na svých chatách, které si budovali jako útěk od reality. Lidé také mohli ve zvýšené míře cestovat do západních zemí, kam se především v 50. letech 20. století nesmělo. Měnící se životní styl byl vidět především na mládeži, která začala nosit džíny a nechávala si narůst dlouhé vlasy. Mládež byla ovlivněna novým hudebním stylem, který přišel z USA. Byl to Rock’n’roll, s kterým rostla obliba gramofonových desek. Tyto nové trendy se však rozcházely s představami komunistické strany.

Mezitím se však nadále prohlubovaly hospodářské problémy a bylo nutné je řešit. Pětiletka již nefungovala, tak jak měla. Pětiletka bylo plánované hospodářství komunistické strany, kdy bylo na 5 let předem určeno, co se bude vyrábět a v jakém množství. Ekonomické reformy se snažil provést ekonom Ota Šik, který se pokusil vnést do plánovaného hospodářství tržní prvky. Kolektivizované zemědělství prohlubovalo nesoběstačnost republiky ve výrobě potravin, průmyslové výrobky ztrácely na zahraničních trzích schopnost konkurence, nízká efektivita výroby vyvolávala dojem chronického nedostatku pracovních sil.

Všechny tyto kroky vedly i k oživené činnosti některých uskupení či spolků, které byly režimem zakázané. Činnost obnovil například tělovýchovný spolek Sokol či Skaut. Aktivnější začali být různí umělci a herci. Všichni tito lidé či spolky se chtěli podílet na demokratizaci republiky.

Velkým hybatelem dalších změn se pak staly strahovské události, které proběhly v roce 1967. Studenti vysokých škol začali protestovat proti špatným podmínkám, které na kolejích mají. Velmi často docházelo k výpadkům energie, netekla voda a celkově studentské koleje byly velmi špatně zařízeny. Tyto protesty však byly tvrdě potlačeny Veřejnou bezpečností (obdoba dnešní policie). Tyto události vyvolaly ve společnosti zděšení a urychlily se debaty o nutnosti reforem a uvolnění komunistického režimu.

Všechny tyto změny vyvrcholily v roce 1968. Toto období je nazýváno Pražské jaro a hlavními představiteli byli Alexander Dubček, který nahradil Antonína Novotného, a Ludvík Svoboda. V roce 1968 došlo v Československu k pozoruhodnému pokusu o vnesení lidského humánního rozměru do pokračujícího celospolečenského socialistického experimentu. Na počátku roku 1968 tak výrazně posílili reformní komunisté, kteří obsadili důležité posty ve straně – prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. Nikdo z nich však neuvažoval o tom, že by komunistická strana byla zbavená vedoucí úlohy ve společnosti. Chtěli pouze dílčí reformy, které by vedly k částečné demokratizaci veřejného života. Došlo k vytvoření Akčního programu komunistické strany, který měl tyto reformy provést. Došlo k zrušení cenzury a postupně se začínalo mluvit o obětech komunistického režimu z 50. let. Komunistická strana však v názoru na reformy nebyla jednotná, reformní komunisté museli čelit útokům druhého křídla strany, které tyto reformy sledovalo s obavami.

Alexander Dubček
---------------

Dne 27. června 1968 otiskly některé noviny Prohlášení 2000 slov Ludvíka Vaculíka, které na jedné straně kritizovalo vládu jedné strany, na druhé straně vyjádřilo podporu reformní politiky komunistické strany. Během krátké doby dokument podepsalo 160.000 lidí. Došlo však ke kritice ze strany Leonida Brežněva (vůdce SSSR), který jej označil za kontrarevoluční. Jako reakce na reformy v ČSSR se kolem vysokého funkcionáře slovenských komunistů Vasila Biľaka utvořil konzervativní tábor, který požadoval zastavení změn a prosazoval zásah Moskvy. V červenci roku 1968 byla svolána porada představitelů SSSR, NDR, Bulharska, Polska a Maďarska do Varšavy, která formulovala stěžejní zásadu Brežněvovy doktríny, to jest povinnost komunistických stran bránit socializmus a mezinárodní postavení socialistického společenství - právo mocensky zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických států. Představitelé jiných socialistických zemí naléhali na naše vedení, aby opustili od reforem, nátlak byl však marný a minul se s účinkem, neboť reformy probíhaly dále. 20. srpna začalo jednat předsednictvo ústředního výboru komunistické strany (Biľak, Rigo, Kapek, Piller a Indra), kteří poslali do Moskvy tzv. zvací dopis, ve kterém žádali o vojenský zásah v naší republice proti reformním komunistům. Bezpochybně však již o chystaném zásahu věděli, dopis byl tedy pouhou formalitou.

Leonid Brežněv po projevu na plenární schůzi ústředního výboru Komsomolu (1968)
----------------

Druhého dne (21. srpna 1968) se na československém území nacházelo kolem 750.000 cizích vojáků a na 6.000 tanků (operace Dunaj - armády SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska). Proti okupaci se vyslovila Jugoslávie a Rumunsko. Reformní představitelé KSČ (Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel) byli odvlečeni na sovětské území a prezident Ludvík Svoboda odjel za nimi. Na ozbrojený boj nebylo ani pomyšlení, spontánní odpor proti okupaci sovětské vedení zaskočil. Konaly se manifestace, stávky, rozhlasové vysílání a další akce. Při vpádu vojsk bylo bohužel zabito přes sto protestujících Čechů. Demokratický svět invazi do Československa jednoznačně odsoudil, byl jí však nesporně zaskočen, omezil se proto na neúčinné, třebaže upřímně míněné projevy solidarity.

Byla rovněž zahájena sovětsko-československá jednání v Moskvě dne 23. srpna 1968. Delegace vedená prezidentem ČSSR Ludvíkem Svobodou byla doplněna odvlečenými představiteli československé vlády. Československá delegace měla poměrně přesné informace o situaci doma, kde sílily projevy odporu proti okupaci, věděla i o mimořádném sjezdu KSČ v Praze-Vysočanech, který vznesl požadavek stažení cizích vojsk. Přesto se tato delegace podřídila diktátu Brežněvova vedení a souhlasila s časově neomezenou („dočasnou“) přítomností sovětských vojsk na československém území. S výjimkou Františka Kriegla také všichni podepsali tzv. moskevský protokol. Od roku 1969 dochází k tzv. normalizaci, tedy uvedení věcí před rok 1968 a k opětnému upevnění moci komunistické strany. Komunistická strana se udržela u moci až do roku 1989 a samotná vojska u nás zůstala ještě o něco déle. Poslední vojáci odešli až roku 1991. Přesto, že období Pražského jara trvalo krátce, patří k nejvýznamnějších momentům dějin našeho státu ve 20. století, kdy byť krátkodobě došlo k uvolnění politických poměrů.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (5)

Příspěvek z 25. srpna 2018 v 16:30.
Donut567 v něm napsala:

Ještě že jsem byla na houbách :-D

Příspěvek z 23. srpna 2018 v 11:31.
Antiruf v něm napsal:

Ahoj všichni, táta říká, že je to těžké. Všechny věci by měly být dány do souvislostí jak s dohodami velmocí /Francie, Anglie, Německo.../ okupací ČR, válkou i pomoci Ameriky Rusku s válkou i následných dohod. Roky dál jsou prý ovlivněny politikou a úrovní lidí, blokádou ze strany západních mocností, vlivem Ruska a 1968 nezkušeným vedením státu, nakonec tak, jak je to i do dnešních dnů. Znalost historie vzniku EU a její dvourychlostní řízení je stejný balvan na krku čechů, ...platy, ceny, měnová politika a další. A když konečně někdo se najde a chce stát řídit trochu ekonomicky a ne emotivně, tak je všude v novinách zle. Měl bych takový sen, jak dostat se z toho českého kruhu ven. Ale chce to lidi moudré, odborně i jazykově vzdělané a to můžeme snad v budoucnu udělat i my, když se budeme učit věci v souvislostech a ne emotivně vykřikovat něco, co nejsme schopni analyzovat a do budoucna to stejně nedává smysl. Jen se točíme v kruhu, říká táta.

Příspěvek z 23. srpna 2018 v 10:12.
JáJá1 v něm napsal:

Ještě že to nepamatuju.