Jednoho dne, konkrétně prvního června roku dva tisíce, se narodil pejsek. Pojmenovali ho Alík, jelikož jméno, které mu dali, je v psím světě něco jako v lidském Jan a Anička – jednoduché, ale tradiční.

Alík se narodil jako krásný bílý Jack Russel teriér, s tmavou skvrnou u jednoho oka a s jedním černým uchem. Jeho rodiče měli ještě další dvě děti, Alíkovy sourozence Áju a Azora. Byla to trojčata, ale nemohla si být míň podobná. Jistě, vzhledem byla v podstatě identická, ale jejich vlastnosti se velmi lišily.

Alík byl vždy optimistický a dobročinný, ale taky nenažraný, zatímco Azor byl hrozný strašpytel a dokázal vydržet bez jídla klidně i celý den. Kdyby nebylo jejich maminky, bůhví, co by se stalo. A Ája? Byla sice milá a hodná, ale nikdy nedala nikomu šanci ji poznat. Bylo to s ní těžké, ale i tak ji měli všichni rádi.

Den přerostl v týden a týden v měsíc. Naše trojčata rostla jako z vody. Člověk se ani nenadál a bylo jim půl roku! Ale jak se tak stává, štěňátka se prodávají, aby člověk neměl doma moc psů a aby udělala radost někomu jinému. Azor byl hned pryč. Celou rodinu to zasáhlo, ale nedalo se nic dělat. Jeho nová panička vypadala mile a také byla, což naši rodinku dost utěšilo. Alíkovi někdy jeho bráška chyběl, ale bylo to prostě tak.

Další byla na řadě Ája. Tu si adoptoval mladý klučina s jeho maminkou, kteří slíbili, že se o ni dobře postarají. Alík byl rád, že se Ája dostala do dobré rodiny stejně jako Azor. Chyběli mu každičký jeden den a jeho rodičům též. Alík dál čekal, kdy si někdo vezme i jeho, ale čekal zbytečně. Nic se nedělo.

Jednoho dne, když bylo Alíkovi okolo jednoho roku, přišel páníček a vzal si ho do rukou. Obejmul ho, nechal si oblízat obličej a odnesl ho do auta. Tam ho posadil na zadní sedačku, kde pro něho byla připravená šedá dečka s tlapkami. Alík se uvelebil, zachumlal se do měkké dečky a usnul.

Jeli celkem dlouho a když dorazili, vzal ho páníček znovu do rukou a odnesl dovnitř nějaké budovy. Útulku. Alík ale nevěděl, že v ní zůstane sám a že páníček odjede. Došlo mu to až když ho strčili do takové malé „místnůstky“ ohraničené pletivem. Tam bohužel zůstal dva roky.

Jedl a pil, výjimečné se někdy i proběhl, ale nic ho nebavilo. Jednou však přišel pán, který se nabídl, že bude jeho páníček. Alík byl radostí bez sebe! Konečně bude mít P-Á-N-Í-Č-K-A! Vzpomněl si na ty chvíle, kdy odešel Azor, Ája a mnoho jeho kamarádů z útulku.

Tento pán dodržel své slovo a Alíka si odvezl domů. V té době byly Alíkovi jenom tři roky, ale už věděl, co udělá, až bude starší. Založí si stránky, kde se stane kamarádem pro spoustu lidí, bude jim radit a pomáhat, rozesmívat je, inspirovat a též jim dá způsob, jak si povídat s ostatními.

Stejně jako jeho páníček před lety svá slova dodržel. Dnes, v květnu roku dva tisíce dvacet čtyři, je Alík ten nejchytřejší (a zároveň nejstarší) pejsek. Stal se nejen kamarádem pro všechny děti, ale i někým, komu se mohou svěřit. Dává jim prostor, aby oslnily ostatní a aby si mezi sebou našly kamarády a samozřejmě je i tak trochu učí, jak se chovat na internetu. A i když je tento pejsek už skoro dvacet čtyři let starý, paměť mu stále slouží a ještě dlouho bude.