Byla jednou jedna šiška, která žila až daleko na severním pólu. Jelikož je na severním pólu zima, tak měla téměř pořád rýmu, což ji moc netěšilo. Jednoho dne se rozhodla, že se vydá někam na výlet, aby se té rýmy alespoň na chvíli zbavila. Vybrala si Českou republiku, protože v Česku je moc krásně a není tam ani zima, ani horko, prostě akorát.
Rozhodla se, že pojede vlakem. Když nastoupila, hned ucítila tu skvělou vůni teplého jídla. Byla cítit z takového velkého batohu a vedle seděl nějaký pes. Šiška se nenápadně procházela mezi sedadly, což moc nešlo, protože pořád kýchala, a potom opatrně, aby ji nikdo neviděl, vlezla do batohu. Byla to chyba! Ani se nestihla pořádně rozhlédnout a už slyšela, jak někdo říká: „Alíku, tak pojď, tady vystupujeme.“
Najednou se s ní batoh zhoupl a šiška, která celou dobu zadržovala kýchání, už to nevydržela a kýchla si. „Co to bylo?“ zeptal se někdo venku. „Asi si někdo kýchl, to je jedno,“ odpověděl mu druhý. „Uf,“ řekla si šiška, „to bylo o fous.“ Jakmile získala rovnováhu, rozhlédla se. Mňam, řekla možná až moc nahlas. „Co to zase bylo? mně se to nějak nezdá,“ řekl první. „Nevycházelo to z tvého batohu?“ řekl ten druhý. „Koukneme se doma, už tam brzo budeme.“
Když byli doma, tak Alík vysypal celý batoh a poprvé spatřil malou šišku, která si každou chvíli kýchla. „Ahoj,“ řekl. „Jak se jmenuješ?“ „Šiška,“ odpověděla popravdě šiška. „Ahoj Šiško, já jsem Alík a tohle je můj kamarád Pepíček,“ řekl pes Alík a ukázal na svého kamaráda. „Co tu vlastně děláš?“ zeptali se oba jednohlasně, a Šiška jim začala vyprávět, jak měla problém s rýmou a že chtěla jet do Česka, aby se té rýmy alespoň na chvíli zbavila, taky to, že cítila vůni teplého jídla, proto Alíkovi vlezla do batohu, a zakončila to tím, že se jí tu moc líbí a chtěla by tu zůstat navždy.
„Samozřejmě, že tu můžeš zůstat,“ řekl Pepíček. „My jsme rádi za každého kamaráda,“ dodal Alík. A od té chvíle je Šiška tady s námi, a nebojte, určitě se brzy uzdraví.