Za čas se z šištičky stala opravdu nezvladatelná šiška, její rodiče se jí rozhodli zbavit a vykázali ji ze společného domu, kde bydlela se svými 67 sourozenci a s rodiči.

Když šištička usnula, její maminka ji dala do ořechové loďky a odnesla ji s tatínkem k řece. Maminka se rozbrečela a dala jí do kapsy nějaké peníze a malý medajlonek s fotkou celé její rodiny. Jenže když patříte do rodiny o sedmdesáti členech, moc na té fotce vidět není. Po chvíli se s ní rozloučili a pustili ji po proudu řeky. Nejstrašnější bylo, že šištička celou tu dobu spala a o ničem nevěděla.

Ráno se probrala, protože jí voda začala téct na nohy. V ořechové loďce byla díra. Šiška byla překvapena, kde to je, moc se jí stýskalo, když našla v kapse peníze a medajlonek, pochopila, o co tu jde! Byla to velká kutilka, což znamenalo, že u sebe nosila lepidlo, nějaké látky a jiné věci, co našla, takže díra v loďce jí nedělala žádný problém a byla skoro okamžitě zalepená. Uvelebila se na zadní části lodi a přemýšlela o tom, co bude za pár dní, když v tom někdo zakřičel „POZÓR“. Šiška se podívala před sebe a uviděla, jak se několik metrů před lodí voda láme, byl tam vodopád.

Vzala si klacík a začala pádlovat proti směru proudu, jenže klacík byl příliš ztrouchnivělý a ulomil se, začala svou rukou máchat ve vodě, ale moc to nepomáhalo, proud byl příliš silný, voda ji stáhla do vodopádu.

Šiška se po jízdě z vodopádu ošklivě zranila a omdlela, po několika dnech se probudila, nad ní stálo několik postav. Bylo tam asi pět menších a dvě větší, někdo řekl: „Mami, mami, otevřela oči!“ Šiška ucítila silnou bolest hlavy a pravé nohy, za několik minut se vzpamatovala a uviděla sedm ježků.

Kýchací šiška leží, © Molly58

„Já jsem Pan Ježek, to je má žena Paní Ježková a to jsou naše děti: Kuba, Matěj, Anetka, Terezka a Veronička, a kdo jsi ty? Jak se jmenuješ?“ zeptal se Pan Ježek. „Já jsem,“ chvíli přemýšlela, kdo je... „Já nevím, kdo jsem, ale jak jsem se sem dostala?“ zeptala se šiška se slzami v očích. „No, když nevíš ani jak se jmenuješ, ale ani kdo jsi, tak se budeš jmenovat třeba Lenička a odteď patříš do naší rodiny.“ Lenička se usmála a snažila se si stoupnout, ale nešlo to, noha ji hrozně bolela a byla obvázaná šátkem. „Spadla si z vodopádu, Pan Bobr tě našel a zachránil a odnesl sem k nám. Tu nohu máš zlomenou, ale neboj, už jsme poslali našeho nejstaršího syna k prameni zdraví, přinese ti vodu z pramene a ta ti zacelí všechny rány, jen klidně lež,“ řekla Paní Ježková. Lenička znovu upadla do hlubokého spánku.

Oranžová voda zdraví, © Molly58

„Ahoj mami,“ uslyšela Lenička a vzbudila se. Paní Ježková si stoupla nad ni a řekla: „Tak, teď to bude trochu bolet a štípat.“ Odvázala jí z nohy látku a otevřela lahvičku s jasně oranžovou vodou, dala kapku do rány, na čelo a chystala se lahev zavřít, ale syn řekl: „Mami, počkej, muž u pramene mi řekl, že kapka má být i na hruď.“ Paní Ježková chvíli přemýšlela a pak dala ještě Leničce kapku oranžové vody na hruď.

Míchající šiška proměna, © Molly58

„Sssss,“ ozval se zvuk podobající se škvaření a syčení, Paní Ježková se začala rozhlížet, odkud to jde, došla do kuchyně, ale nic se tam nedělo. Kamínka, na kterých vařila, ani nehořela. Vzala čaj, co ležel na stole, a pomyslela si: „Určitě je vyprahlá, celé dny nic nevypila,“ a nesla ho do pokoje, kde se uzdravovala Lenička. Když vešla do místnosti, uviděla Leničku, jak se vznáší nad postelí. Měla okolo sebe modré plameny, přes které nebyla vidět, postupně bylo poznat, že Lenička hubne. Paní Ježková upustila hrnek s čajem na zem. Po chvíli plameny zmizely a šištička něžně spadla na postel, ale už to nebyla šištička.

Z šišky se stala víla, měla krásná růžová křidélka a modré šatičky, narostly jí vlasy a tělíčko měla jako lidé. Paní Ježková zavolala na Pana Ježka, který přišel i se všemi dětmi. Nejvíce vílu obdivovala Veronička, které se líbila její křidélka.

Šiška vílou, © Molly58

„Au,“ řekla Lenička, když se probrala. Sedla si na postel, protáhla se, upravila si šatičky a odešla do kuchyně za Paní Ježkovou, aniž by jí něco připadalo nezvyklé.
„Ahoj děvče, moc se ti omlouvám, nevím, jak se to stalo.“ „A co? Co by se mělo stát?“ „Tvá křídla, tvé tělo, nepřijde ti to divné?“ „Cože? Já mám křídla? Jak se mi to stalo?“ vzlétne víla kousek nad zem. „Nevím, jak se to stalo, a nevím, proč se to stalo, ale syn, který vodu přinesl, se šel zeptat muže, který byl u pramene. Každou chvílí by se měl vrátit.“ „Mami, mami! Už je tady,“ povídá jedno z dětí. „Tou vílou se stala proto, že jsi jí dala vodu i do rány.“ „Ale mně to nevadí, být vílou – mohu létat.“ „No, teď ti to možná nevadí, ale po jednom dni se rozplyneš v páru, musím tě přivést k tomu muži, možná ti pomůže, ale musíme si pospíšit.“ „Dobře, jděte!“ řekla maminka.

Lenička zděšeně vylétla z domečku a uháněla směrem k prameni, ale ježek tak rychlý nebyl a volal za ní: „Leničko, Leničkó, počkej na mě!“ Ta ho uslyšela, zastavila se a když viděla listy, napadlo ji postavit něco, čím by mohli plachtit ve vzduchu. Postavila stroj, který byl obsluhován ježkem a poháněn větrem, nechybělo kormidlo zespodu stoje. Vítr se odrážel do květinové vrtulky, která se roztáčela a sloužila jako pohon. Zabralo jí to sotva několik minut.

Stroj na létání, © Molly58

Konečně k ní ježek doběhl a nasedl do stroje, Lenička mu řekla, co s čím má dělat. Křidélky udělala vítr, ten roztočil vrtulku. A už letěli! Uběhlo pár minut a vítr začal slábnout a slábnout, až se úplně utišil. Stroj začal prudce padat k zemi. Lenička chtěla chytit padajícího ježka, ale nebyla tak rychlá, aby ho dolétla, a tak ježek spadl z výšky, kam ani koruny stromů nedosáhnou. Lenička, která letěla směrem k zemi tak rychle, že nemohla zabrzdit, si zase zranila nohu.

Oba omdleli a spali celou noc, se svítáním se ježek probudil, okamžitě vstal a běžel vzbudit Leničku. Měli už jen pár hodin na to, aby došli k prameni, ale Lenička nemohla chodit a létat také ne, když letěla, tak jí noha volně plápolala ve vzduchu, a to ji hrozně bolelo. Ježek vzal Leničku na záda, ale to víte, ježci mají bodliny, ale Lenička je chytrá a rozhodla se si postavit židličku, kterou si dá ježek na záda, ona si na ni sedne a oba se budou cítit pohodlně. Použila kytku, která byla na létajícím stroji, utrhla z ní jeden okvětní lístek, přeložila ho a zpevnila klacíkem.

Ježek si na záda posadil vílu i se sedátkem a pospíchal k prameni. Najednou na zádech ucítil mokro, byla to mlha, co šla Leničce z vlasů, které se postupně začaly vytrácet. Ježek věděl, že jim nezbývá moc času, a tak přidal ještě víc. Když uviděl muže, Lenička už neměla část hlavy, vypařila se.

Odnesl ji k muži domů. „To je zlé,“ řekl smutným, ale vážným hlasem. „Budu potřebovat květinu, ale vzácnou, je světle růžová a roste jen na některých místech lesa, stačil by malý kousek.“ Ježek vyběhl z domu a uviděl sedátko, na kterém Leničku donesl, bylo ze světle růžového květu. „To musí být určitě ta rostlina!“ pomyslel si, vzal lístek a pospíchal za mužem. Ten už vařil něco voňavého v kotlíku nad ohněm. Muž vzal ježkovi květ, rozpůlil ho, polovinu hodil do ohně a tu druhou do kotlíku, oheň zmodral a z kotlíku vyšel fialový dým. Lenička už ani krk neměla. „Musíme si pospíšit,“ řekl muž a chrstl na ni kotlík vývaru z čeho si. „Bude v pořádku?“ zeptal se ježek. „Ano, ale něco jí zanechá následky.“ „A jaké?“ „Nevím, to brzy zjistíme.“ Sledovali, jak se víla vznesla, obklopily ji fialové plameny, ztloustla, plameny se postupně vytrácely a ona zase začala vypadat jako šiška. Lenička se ovšem neprobouzela, ježek byl zmatený z toho, jak Lenička vypadá, že se neprobouzí a že muž je úplně klidný a jde si číst knížku.

Kotlík s fialovým lektvarem, © Molly58

„Ty s tím nic nebudeš dělat?“ „A měl bych? Jenom spí.“ „No, a jak asi dlouho bude jenom spát?“ „No, ty její následky jsou spavničky, a to se léčit nijak nedá.“ „Co jsou to spavničky?“ „Bude spát přesně dva a půl roku a až se vzbudí, bude mít už jen kašel, který jí zůstane navždy.“ „A co se s ní bude dít během spánku?“ „Během svého spánku bude cestovat, za pár dní už tu nebude, jako by se vypařila, najednou se zjeví třeba na druhé straně planety. Takto se vypaří a zase zjeví asi dvacetkrát, dokud nedojde na místo, kde bude potřeba, a tam zůstane, ale to bude až za dva a půl roku.“ „Takže jestli to počítám správně, 1. prosince roku 2019 se probudí?“ „Ano, v toto datum docestuje a probudí se někde, kde ji bude spousta lidí potřebovat,“ dopověděl uklidněným hlasem muž.

Dne 1. prosince se Lenička skutečně objevila na místě, kam patří. Vzbudila se právě tady na Alíkovi. A proč kýchá? Její proměna zpět na šišku musela mít nějaký následek, a tím je právě kašel. Proč má na sobě znaky? V jejích znacích jsou schované otázky, které nám sem přinesla, a jak už jistě víte, když šišku pohladíte, kýchne a ukáže vám otázku.