Po škole mě Carrie dovedla k parkovišti a já čekala na tátu, až přijede. „Liz, jsi to ty?“ ozval se příjemný hlas. Já se zase usmála a otočila jsem se za hlasem: „Nicku?!“ Nick šel ke mně blíž, já cítila jeho blízkost. Ale nechtěla jsem, aby poznal, že jsem slepá. Tak jsem se otočila. Nick se udivil: „Bojíš se mě?“ Já, v očích pláč, kývla hlavou, že ne. Nick mě chytl za rameno a řekl: „Přijď v pátek na mou oslavu.“ Já se na něj otočila a usmála. Nick se pousmál a dodal: „Platí?“ Já ho chtěla rozptýlit: „No, to nevím.“ Nick smutně odpověděl: „Prosím, Lizzý, přijď.“ Já pokrčila rameny, slyšela jsem přijíždět auto.

Na Nicka jsem zamávala. „Liso, zlato to jsem já, táta,“ ozval se. Pak mne vedl do auta. Doma jsem myslela na Nickovu oslavu a na to, jak se neorientuji v místnosti plných lidí. Ale on mi neřekl, kolik tam bude lidí. Doufám, že to přežiju v ten pátek. Na dveře mi zaklepal táta. A řekl: „Mydlinko, jak se vede?“ „Tati, není mi osm,“ ozvala jsem se. „Mydlinečko, přijela za tebou Carrie,“ dopověděl taťka. Pak vešla Car a taťka odešel.

„Áhoj Lis,“ řekla Carrie a obejmula mne. Já se jí vyzpovídala o Nickově oslavě. Ona mi řekla: „Láska jako trám, koukám, že tě balí.“ Já se zamračila a vykřikla jsem: „Ne, pozval mě jen na oslavu chápeš?!!!“ Carrie se usmála a dodala... „Nóóóó..“