Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Příběh: Nový pes

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Mazlíčci
    „Proč jsi to udělal?!“ se zlostí odcházím z kuchyně. „Nino, nemůžu za to!“ slyším za sebou volajícího bratra. Dělám, že ho neslyším, ale stejně mu potichu odpovím: „A kdo by za to asi mohl, blbečku?“ „Ale no tak, je to jen pes,“ křičí za mnou osmnáctiletý bratr Lukáš. To snad nemyslí vážně. Nadechnu se a s výdechem řeknu poslední slůvko: „Byl.“

    Pes Dusty na výcviku policejních psů, © MF DNES

    Na chodbě odbočím jinam, než jindy. Neodbočím doprava do pokoje, ale na levou stranu, do chodbičky. „Tak čau. Když to byl jenom pes, tak já byla jenom holka z rodiny.“ Nasadím si zimní boty, mikinu, bundu a vyrazím ven, do zimy. „Hej, Nino! Kam jdeš?“ slyším ještě Lukáše, jak se snaží vyřešit situaci.  Nevnímám ho a jdu stále rovně, zimu téměř nevnímám, jen jdu. Dokonce ani neničím zamrzlé kaluže, jak to dělám každý den. Lidi, co jsou venku, se za mnou jen otáčejí. Asi si říkají, kde jsem nechala Bogyho. Ale já ho nikde nenechala. To můj úžasný bratr ho někde nechal. Někde na silnici, zřejmě už dávno pod autem.

    Chci skončit stejně jako on, na silnici pod autem. Ale na stejné silnici, pod stejným autem. Chci ležet vedle něho a ještě před smrtí ho políbit.  Vidím nějak rozmazaně. Oči mě pálí, jako by mi do nich někdo řezal, ale první slzy to jemně chladí. Rukou stále sahám někam do vzduchu, jako bych tam hledala vodítko, ale marně. Je to divné, po třech letech jít sama po ulici. Vždycky jsem šla s tím nejlepším přítelem. Bogy mi dělal takovou společnost, že jsem ani nepotřebovala kamarády. „Nino?“ Málem jsem narazila do nějaké postavy. „Co ti je?“ Už ji poznávám, je to Sára, moje kamarádka. Otřu si slzy a obejmu ji. „To je konec,“ odpovídám třesoucím se hlasem. „Co? Co se stalo?“ ptá se Sára. „Bogy se ztratil. Lukáš ho venčil a najednou tu není,“ brečela jsem ji na rameno. Sára se zamyslela: „Asi vím, kde je. Běž se podívat na zahradu Starých. Když jsem šla okolo, tak tam nějak štěkali a většinou moc neštěkají, když jdu. Já spěchám, tak nemůžu jít s tebou. Hodně štěstí!“

    Ani jsem neodpověděla, stejně už nevěřím v žádnou naději, že ještě žije. Je to tak bláznivý zvědavec, že už musí být dávno fuč. Došla jsem k veliké zahradě oplocené starým dřevěným plotem. Přečetla jsem si cedulku na schránce, kde stálo: „Objekt střežen psy. Nekoušou, ale držte se kus od plotu.“ A na další: „Tady hlídám já!“, „Nevhazovat letáky!“a „Nekrmte divokou zvěř!“ Přejela jsem očima ke dveřím, protože se tam něco pohnulo, něco černého. Pak něco bílého a nakonec se z toho vyklubalo něco černobílého. „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat...“ začala jsem opatrně mluvit. Nikdo neodpovídal, ale zato jsem slyšela známý štěkot. Moc známý štěkot. Když utichl, pokračovala jsem: „Chtěla jsem se zeptat, jestli se tu neobjevila border kolie. Pes, slyší na jméno Bogy.“ V tom jsem znovu uslyšela ten známý štěkot a pak známé lehké našlapování. Koukla jsem se skrz plot a uviděla jsem mého Bogyho! „Bogy, pojď sem ty psisko moje!“ skákala jsem radostí a Bogy taky. „Chceš Bogyho holčičko, chceš?“ podávala mi ho paní za plotem. „Ano, děkuju!“ ještě stále jsem skákala radostí. Paní se zašklebila a řekla: „Tak si ho vem. Hop!“ a hodila Bogyho na chodník. „Děkuju mockrát!“ křičela jsem na celou vesnici a utíkala jsem za Bogym.

    Přišla jsem domů. „Jsme tady! Já i Bogy!“ radostí jsem skákala na posteli. Mamka s bratrem se na mě koukali: „Vážně?“ A Bogy mi olizoval tvář. Pak jsem si vzpomněla na Bogyho a můj společný znak, kterým byla tmavá skvrna za uchem. Odhrnula jsem srst a polekaně jsem zašeptala: „Bogy? To nejsi ty?“

    „Tak aby bylo jasno!“ otočí se na nás trenérka. „Jestli to opět zkazíte, tak můžete rovnou odejít! Myslela jsem, že jste pilní, jak ty, Nino, tak Tvůj pes Bogy, ale přes Vánoce jste se o tolik zhoršili!“ Trenérce Lence málem praskly gumy u kalhot, jak byla rozžhavená zlostí. Bylo mi moc smutno. „Ale já nevím, jak se to mohlo stát, pilně jsme chodili běhat!“ odpřisáhala jsem, protože bych nikdy nelhala. „Tak asi málo. Úplně mi připadá, jako by tu byla jiná holka a hlavně jiný pes,“ podívala se na Bogyho. „To pro dnešek stačí. Do příště se musíte zlepšit, jinak na závody do Olomouce nepojedete!“ dodala a otevřela nám vrátka vedoucí ven. „Hm,“ zabouchla jsem dveře a odešla pryč. „První jarní trénink a my ho tak zkazíme, Bogy. Co ty na to? Cožpak už nám to tolik neklape, Bogyne? Pojď, zahrajeme si naší hru. Pustím tě běžet podél keřů až k nám domů! Pamatuješ? Tak utíkej, Bogýsku!“ Rozeběhla jsem se doprava, kam vedla cesta do našeho domku. Bogy se však rozběhl na opačnou stranu. Protože jsem ho nechtěla opět ztratit, musela jsem utíkat za ním. „Bogy, chceš jít zase k rybníku, co? Ještě je zima, ty trdlítko!“

    Bogy běžel dál, podél jemně rozsvícených lamp. Bylo mu jedno, že už nemůžu, že jsme moc daleko od domova a že se už pomalu začíná stmívat. „Bogy, prosím zastav! Já se nezlobím, že nám ten trénink nešel. Určitě to byla moje chyba!“ volala jsem za ním. Ten už byl ale dávno v nedohlednu a já jsem se musela znovu rozeběhnout. Už jsem zase viděla tu černobílou kouli, jak vrtí ocasem a běží a běží. „Huf. Už ho skoro mám!“ oddechla jsem si. Hned na to se ozvalo zaštěkání a pak mi Bogy opět zmizel z dohledu. "Hm, tady je takových zahrad, jak mám vědět, do které zrovna odbočil? Ach jo.“ Při pohledu na tu ulici bez lamp z obou stran ohraničenou plotem mi přeběhl mráz po zádech. „Bogy!“ snažila jsem se, ale marně. Místo Bogyho se ozval starý skřípavý hlas: „Hej, už chceme spát, tak se uklidni!“ Ohlédla jsem se k baráku za mnou a na schodech stála stará paní, vlastně se podobala Bogymu. Měla na sobě bílý svetřík s černými puntíky a černé kalhoty. Pohlédla jsem na její boty a hele, byly bílé jako Bogyho tlapky. Byl to legrační pohled, ale do smíchu mi vážně nebylo.

    „Omlouvám se, ale neviděla jste tu prosím mého psa?“ nahodila jsem nevinný výraz, i když v té tmě nemohl být vidět. „Tak tvého psa říkáš?“ dupla si stařenka. Přistoupila jsem blíž, abych nerušila ty spící seniory: „Je černobílý a velký asi jako támhleten keřík, docela vyhublý.“ „Takových psů tu lítá. Obírat starší lidi o sušenky si běž jinam! No tak, ať už tě tu nevidím!“ křičela, až mi z toho bylo špatně. „Ale on je jiný, je moc šikovný, skoro neštěká a nevím, je prostě takový černobílý, tlapky má bílé jako sníh, uši jakbysmet a...Jo a za uchem má černý flíček.“ usmála jsem se. „Vlastně nemá. Nebo má? Vždycky měl, ale když jsem se před měsícem koukla, tak neměl. A od té doby je takový jiný. Na tréninku nám to nejde.“ Paní si stoupla těsně k plotu, aby mi viděla do očí: „Tak ty myslíš Bogyho?“ „Jo! Bogy! Vy ho snad znáte?“ byla jsem tak překvapená, že jsem té stařence málem skočila okolo krku.

    „Jiříku, tak tahle slečna našeho Bogyho zná a dokonce ho hledá!“ zaúpěla seniorka a ze dveří vylez naprosto stejný dědula. Stejně oblečený, stejně škaredý a stejně hrůzu nahánějící. „Jiřinko, chci spát, tak už toho nech. Bogy už se jen tak nenajde. Buď ráda, že máme toho nového psa. Stejně vypadá úplně jako on!“  „Já...moc to nechápu. Bogy je můj pes a utekl mi teď,“ přidala jsem se do konverzace. „Ne, Bogy je náš!“ křičela na mě. Její hlas mi připomínal tu čarodějnici z Mrazíka, co má ten strašidelný domek na kuřích nožkách. Vlastně i ten dům vypadal podobně, byl stejně ošklivý a určitě i tak rozvrzaný. A ani bych se nedivila, kdyby vevnitř měla přesně takovou pec! Zezadu ze zahrady přiběhl pes stejný jako Bogy. „Tak už neotravuj a vem si tohohle psa! Určitě bude lepší než náš Bogy!“ poslala mi toho psa a odstrčila mě. „Ale počkat!“ běžela jsem honem domů.

    Tak mám nového, asi už zase dalšího, psa. A co já s ním? Alespoň ho zbavím blech. Vzala jsem psa a zamířila jsem s ním do koupelny. „Neboj, pejsku, udělám ti koupel a pak ti vymyslím jméno.“ Podrbala jsem ho za ušima. Pes mi ale vyskočil z ruky a skočil do nenapuštěné vany. Stejně jako dřív Bogy, naprosto stejný blázen. Sedl si pod kohoutek, nadskočil a zapnul tím proud. Nechala jsem ho, když mu to tak bylo příjemné. Když už byl dostatečně mokrý, vylezl na okraj vany, z něj potom na umyvadlo a tam se pořádně, jako to velcí pejsci dělají, oklepal. „Ty nebudeš takový andílek, jak jsem si myslela!“ zasmála jsem se. Najednou mi skočil za krk, tam se uvelebil a olízl mi tvář. V tom mi to došlo. „Bogy! Já věděla, že se ten pravý Bogy vrátí! Pojď sem ty miláčku můj!“ Jak bylo mým zvykem, odhrnula jsem mu srst za uchem. Radostí se mi zježily chlupy na těle. Pak následovalo plno oslav, radosti a cesta do Olomouce. Vyhráli jsme první místo a Bogy byl zase jako dřív.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 2. ledna 2015 v 9:15.
    Gambetta v něm napsala:

    Dojemný

    To je nádherný! 47102127

    Příspěvek z 16. prosince 2014 ve 20:44.
    elisie2002 v něm napsala:

    WOW!!!

    To je krása!!! 444425