Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si zvykl. Teprve 30. února 1985 si mě porpvé osedlala a jeli jsme spolu na projíždku, ale jen krokem. Netrvalo to dlouho a začali jsme  klusat a pak jsme si i zacválali. Stala se z nás neporazitelná dvojice.

Až do roku 1990. To jsem hodně onemocněl a všichni si mysleli, že umřu. Ale ty ne, ty jsi věřila, že to zvládnu. Zvládl jsem to, jen díky tobě. A už jsem slavil své 11 narozeniny s tebou. Chodila jsi se mnou na krátké procházky a starala se o mě.

Říkala jsi, že až se uzdravím, budeme spolu trénovat na dostihy. Zanedlouho už jsme trénovali. Nebylo to nic lehkého. Byla to dřina. Trénovali jsme asi 3 roky. V roce 1994 jsem stál na startu dostihu a můj krk byl v cíli nejrychleji. Vyhráli jsme první místo! Poháry, medaile a stužky jsme vyhrávali pořád.

Pak jsme jednou dostali pozvánku na Velkou pardubickou. Chvíli jsi přemýšlela, ale nevěděla jsi. Říkala jsi, že bychom museli hodně trénovat a za měsíc to asi nestihneme. Ale pak jsi řekla, že to zkusíme. Trénovali jsme každý den, od rána až do večera.

Pak přišel ten velký den a stál jsem na startu Velké pardubické. Viděl jsem, jak jsou všichni nervozní. Měl jsem strach, že na mě budeš naštvaná, když nevyhraju. Snažil jsem se ze všech sil, ale na konci byl vodní příkop. Já to nezvládl a byl jsem vyloučen.

Čekal jsem, co uděláš. Tys řekla: "Nevadí, tak třeba příště." Pohladila jsi mě po hřívě. Byl jsem moc rád, žes na mě nebyla zlá.

Tvoje kamarádka má taky koně jménem Aron. S ním jsem trávil mnoho času, s tvou kamarádkou jsme trénovali vodní příkop a začalo mi to jít. Aronek byl můj velký vzor, s Aronkem a tvou kamarádkou jsme závodili. Většinou vyhrál Aronek, ale ten už závodil hrozně dlouho.

Zase se objevila pozvánka na Velkou pardubickou a ty jsi neváhala a přijala ji. Zase jsem stál na startu a nemohl jsem tomu uvěřit JÁ VYHRÁL! Byla jsi štastná a tvoje kamarádka také.

S Aronkem jsem trávil mnoho času, jezdili jsme na vyjíždky a ve sněhu. To bylo nejlepší. Aronek i já jsme se váleli ve sněhu, ty i tvoje kamarádka jste nás vždycky nechali. Slavili jsme Silvestr 2000, byla to legrace, Aronek byl u nás.

Rok utekl rychle a byl 21. prosinec, bylo mi 20 let. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem trávil poslední 3 dny v Uničově, tedy ve městě, kde jsem se narodil.

Potkal jsem nádhernou klisnu, také Lipickou. Jmenovala se Nina a měli jsme hříbátko. Jmenovalo se Zake. Krásný Lipický hřebeček jako já.

Uběhly 2 roky a Nina umřela byl jsem velice smutný a Zake také. Časem jsem na Ninu zapomněl a se Zakem a s Aronkem jsme si hrávali na louce.

V roce 2005 mi bylo 25 let a byl jsem už moc starý a nemohl už závodit. Chodil jsem jen na 10-ti minutové procházky. Roku 2008 jsem chtěl jít za Aronkem, ale nemohl jsem ho najít. Tvoje kamarádka moc plakala, šli jsme tam i se Zakem a zeptali: "Proč tak brečíš?" Odpověděla jen: "Aronek není." Brečela dál, ty ses také rozbrečela, ale já ne. Napadlo mě dát ji Zakea a ona přijala a byla štastná. Na Aronka ale nikdy nikdo z nás nezapomeneme.

5.1. 2009 jsem snědl svou poslední trávu a odešel do nebeských pastvin. Plakala jsi, kamarádka také. Naplakaly jste velikou kaluž slz. Bylo ti po mně moc smutno. Dožil jsem se 29 let, mnohem víc než je obvyklé. Zake, ten pořád je naživu a má krásnou ženu, klisničku Lili.