Příběh je o dívce, která milovala kluka, který ji šikanoval. Co se mu ale potom přihodilo v ředitelně? Čtěte. :-)

1. část – Úvod

Vše začalo jednoho jarního dne. Venku bylo takové to „aprílové“ počasí a v místech sníh. Tam, kde bylo sněhu nejvíc, a také tam, kde nejvíce mrzlo, žili takzvaní Blackmanové. Začarovaná mládež, která ne vše dělala v životě dobře, a proto ji kouzelníci začarovali do podoby Blackmana.
„Mami, podle čeho poznám kouzelníka? Co když si mě najde a začaruje mě do té děsivé podoby?“ ptala se Ela své mamky, která právě vařila večeři.
„Kouzelníka nepoznáme, jediné, co ti můžu říct, je, že já to nejsem. Ale tobě nic udělat nemůže, ani mouše bys neudělala nic zlého, aby si našel důvod tě takhle potrestat.“
Ela nevěděla, co si z toho vzít, a tak čekala, co se stane před jejíma očima, aby teprve mohla věřit.

Ráno do školy si vzala poctivě sešit, pero a kalkulačku, ve třídě si sedla do lavice a raději s nikým nenavazovala kontakt.
„Čau Elo! Elo? Promluv!“ přerušil ticho okolo Ely jeden kluk ze zadní lavice. Bylo známo, že slečnu nemá příliš v lásce. Kouzelníků se nebál, a tak si k ní mohl dovolit ledacos.
„Pištíš jak myš! Slyšela ses? Mám tě nahrát do mobilu?“
Ela mlčky seděla v lavici a nekomunikovala.
„Jo, mám? Už konečně něco řekneš? Jsi divná, ani se nedivím, že tě nikdo nechce. Tvůj hlas by nevydržel ani prezident, ani král!“
Ela pořád seděla mlčky v lavici a snažila se zapamatovat si vše, co jí Tomáš, jak se kluk jmenoval, řekl.
„Elo? Elo?“
Snažil se napodobit její hlas a pokoušel se ji zesměšnit před kamarády. Myslel si, jakou má Ela velkou trpělivost, ale ani ona neměla. Kdo by vydržel tyhle každodenní narážky!
Zrovna šel kolem Andrej, který byl také terčem šikany. „Eli, štěstí, že už mi dal pokoj. Ten kripl mi dal! Teď se poveze po tobě.“
„Nepoveze!“ vstoupila do Andrejovy řeči Ela. „Teď půjdeš se mnou a vše řeknem učiteli!“
Andrej sklopil hlavu, bylo vidět, že má strach. Chytl se za oči a z ničeho nic řekl: „Ale učitel je kouzelník!“
Ela nevěřila. Nevěřila na žádného kouzelníka, že existuje. Věřila pouze na sebe, a proto šla k učiteli jako do zpovědnice se svým problémem.

Andrej stál opodál se svým děsivým pokerovým obličejem, jako by se mělo každou chvíli něco stát. Ze dveří vyšla postava s úsměvem do půl tváře.
„Copak se děje, žačko?“
Andrej přiběhl z kouta a začal křičet: „Ne, nic se neděje, nic, nic!“
Postava se opět usmála: „Ale něco se tu přece musí dít. Copak ti přijde Ela normální?“
Ela zrovna popadala dech a tvářila se křečovitě, jako by měla každou chvíli začít brečet.
„Pane učiteli...“ šeptala a po tváři jí tekly slzy. „To on! Tomáš! Pořád se mi směje, uráží mě před ostatními! Už nemůžu,“ vyslovila z posledního a utekla.
Andrej stál prvně jako socha opodál a nakonec se i on vybičoval k tomu, říct učiteli, že i on byl terčem Tomášovy šikany. „Myslel jsem, že je to kámoš, než se stalo, na co nezapomenu. Vím dobře, že se vám s tím mohu svěřit.“ Pokračoval: „Tomáš se na mě upnul a snažil se mě zničit.“
To už se učiteli přestávalo líbit, ale pořád se držel, než vybouchl. „Přiveď mi ho sem!“ zařval a ukázal prstem. Andrej se zalekl a raději pro jistotu šel pro Tomáše.

„Prcku, co ty tady? Hahaha, nechceš chůdy, abysme se mohli koukat do očí?“ vtipkoval chlapec, dokud to ještě šlo.
„Tomáši, pojď se mnou někam.“
„Někam? Kam?“ Tomášovi bylo ještě do většího smíchu než předtím a snažil se svými hloupými vtípky pobavit ostatní kluky. Najednou se ale rozrazily dveře.
„Tomáš Dvorský do ředitelny, a hned!“ ozvalo se dost důrazně.
„Pane češtináři, vy děláte, jako by se něco přihodilo.“
„A nepřihodilo?“ ozvalo se důrazněji. Celá třída ztichla do posledního chlapce.

Ela seděla ve starém altánku nedaleko řeky a snažila se na chvíli vypnout hlavu. „Snad to bude zítra lepší,“ zívla si a upadla do nečekaně hlubokého až halucinogenního spánku. Spánek byl náhle klidnější než každá hodina Elina života. A ještě mnohem klidnější než poslední vteřina Tomášova života.

A jak že to s Tomášem bylo? Učitel zatáhl „ubohého“ Tomáše do místnosti, která byla popsána jako ředitelna, ale ředitelna to nebyla.
„Jestli se nepřiznáš, bude z tebe Blackman! Nikdy už neuvidíš své spolužáky, rozumíš?“
Tomáš přikyvoval hlavou, protože stejně jako Ela na nic podobného nevěřil.
„Tak jak myslíš, Tomáši Dvorský,“ řekl tichým a docela i klidným hlasem učitel. Vypadalo to, jako by mu to bylo jedno. Poté ticho vystřídal hlasitý zvuk plechů.
„Co to vyvádíte?“ pronesl vyděšeně Tomáš.
„Kouzlím.“
A teď už ať každý posoudí sám. Ať tomu věří, a nebo ne.

2. část – Poprvé v lese

Byl další den. Ela se připravovala do školy a s nikým nechtěla komunikovat. Naházela do aktovky pár desek a papírů, a než by se s ní kdokoliv stihl rozloučit, zmizela ze dveří domu.
Cesta do školy se nezvykle vlekla. Chvílemi to vypadalo, jako by šla Ela do školy celý den. Cestou ji minulo několik spolužáků, kterých si také nevšímala. Na poslední chvíli přišla do školy, zrovna když přicházela učitelka s písemkami.
„Tak, žáci, kdo dnes chybí?“
To projelo jako jiskra Elou, která si všimla, že Tomáše nevidí.
„Paní učitelko, Dvorskýho nevidím!“ V ten moment se rozbrečela. „Já už na to nemám!“
Práskla sešitem, který akorát vyndala, o stůl a zdrhla ze třídy. Paní učitelka nestihla cokoli říct, natož řvát. Andrej se dobrovolně přihlásil, že zkusí Elu doběhnout. „Ale ať jsi do 10 minut zpátky!“ dodala učitelka a dál se věnovala učení.

Další část příběhu je psána v první osobě. Vypravuje ji žákyně Ela Lázeňská, která byla do Tomáše tajně zamilovaná.

Nenapadlo mě nic jiného, než ze dveří školy utéct. Hned mi došlo, co se s Tomášem stalo a byla bych radši, kdyby se to nestalo. Kvůli mně se do téhle šlamastyky dostal. Opakovala jsem si to v hlavě a snažila si vybavit podle knížky, kde ten les Blackmanů je. Musela jsem si na chvíli sednout na pařez stromu, abych si srovnala myšlenky.

Začala jsem si pomalu vybavovat trasu, která byla na mapě. Psalo se tam, i jak je les vzdálený. Vše jsem ale viděla zkresleně, což mi moc nepomohlo. Řekla jsem si, že prostě půjdu tam, kam mě nohy povedou. Náhodně jsem si ukázala směr a šla tam. Šla jsem přes les, o kterém jsem do teď nevěděla. Najednou mi projela hlavou vzpomínka, jak mi mamka vysvětlovala, podle jakých znaků ten les poznám. Ten les je tam, kde mrzne. Natáhla jsem ruku a snažila se určit směr. Vím, že je to hloupost, že když stojím na místě a jen točím rukou, moc toho nezjistím, ale nic lepšího mě v té euforii nenapadlo. Stála jsem najednou na rozcestí a všechny cesty stejné. A to nejlepší nakonec – začalo se stmívat. Z lesa se začaly ozývat záhadné až strašidelné zvuky. Já odvážná do té tmy vstoupila.

Neviděla jsem pomalu ani na cestu, ale cítila jsem, že se k Tomášovi přibližuju. Náhle se přede mnou zjevilo něco jako plot. Sevřela jsem pěsti a ani nedutala. Do teď jsem si hrála na hrdinku a teď jsem zas ta malá holčička, která se bojí i při sledování pohádek. Byla jsem udýchaná a začínala mi být zima. Jediné, co mě napadlo jako vysvětlení toho, proč mi je zima, bylo to, že na mě jde únava. Sedla jsem si do mechu, než mě něco zastudilo. Cukla jsem sebou a opatrně položila ruku na chladnou zem. Byl to sníh. Na chvíli se mi ulevilo. Vypnula jsem mozek a lehla si do té nádhery. Oči se mi zavíraly a ani jsem si nevzpomněla na své rodiče, kteří doma šíleli.

Doma bylo krušno.
„Domčo, já ji od rána neviděl, ráno byla taková zakřiklá, jestli jí někdo něco udělal, zlomím mu vaz!“ chodil vystrašený táta po obýváku. „Domčo, ty buď hlavně v klidu, ona se najde, ona se vrátí, je jí patnáct, má rozum.“
Mamka se jen ohlédla po svém manželovi a vyslovila větu, která ovládla magii domu.
„Kdybys byl pořádný chlap, jdeš teď takhle, jak teď jsi, ven a najdeš ji!“

A zpátky u Ely.

Tma byla čím dál větší a děsivější. Ležela jsem schoulená a snažila se zadržet své slzy, dokud to ještě šlo. Najednou jsem v dálce uviděla světlo. Myslela jsem, že už jde pro mě Bůh. Celá omámená jsem vstala a vzhlédla k tomu světlu. „Bože, přišel jsi mě zachránit?“ To, co se ale stalo teď, jsem nečekala.

„Elo! To jsi ty? Ale, ale... Ve škole si hraješ na chudinku a tady na Laru? Přiblížíš se k mému tělu a zabiju tě, chápeš?“ zaslechla jsem hned poté, co jsem dosnila.

Ta slova mnou projela jak ten nejostřejší nůž až k srdci. Tu se před mojí tváří zjevila silueta, kterou jsem tolik nesnášela i milovala. Byl to Tomáš. Dokázala bych ho popsat do detailů. Měl černý plášť i přes hlavu a to jeho děsivé černé obočí. Na čele jizvu a v jeho modrých očích jsem viděla jen zlo. Dost se změnil, pomalu až k nepoznání. Tím kouzlem se mu změnily i rysy, ale jako celek to byl pořád on. Stál přede mnou a já nedokázala nic vyslovit.

„Klidně tu dramaticky stůj, měla bys přestat koukat na ty romantické seriály,“ řekl důrazně a ani se nepohnul. Já, abych se zklidnila, zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se ke mně přibližuje a chce mi něco udělat. Křečovitě jsem si držela oči a snažila jsem se myslet na pozitivní věci. Pak jsem to ale nevydržela a oči otevřela.

Tomáš už přede mnou nestál. Opět jsem se rozbrečela. Naštěstí už začalo svítat a já začínala vidět na cestu. Šrotilo mi hlavou, jestli to byl sen, nebo jsem ho opravdu viděla, ale pak jsem usoudila, že to tak fakt bylo, a vydala jsem se na cestu k domovu. Začínala jsem mít hlad a cesta mi začala být povědomá. Taky že byla. Zanedlouho jsem stála před svým domovem. Tam už mě za oknem vyhlížely dvě hlavy. Já ale dělala, že je nevidím, a opatrně otvírala dveře.

První, čeho jsem si všimla, byly rozbité flašky na komodě a smrad připáleného masa. Z obýváku se ozvalo: „Elinko, pojď za tatínkem, pochovám tě, má dceruško!“
Napadlo mě, že už se můj táta na stará kolena zbláznil, ale když jsem viděla na komodě ty flašky, došlo mi, že se asi pěkně opil. Přišla jsem do pokoje a zírala na své rodiče.
„Michale, naleješ mi ještě tu šťávičku?“ chechtala se mamka jak puberťačka a koukala na tátu. Ani si mě nevšimla. Já radši odešla po schodech do svého pokoje a tam se zamkla.

3. část – Výprava

Do téhle začarované části lesa vstoupil i náš Andrej, který Elu hledal. Na pohled to vypadalo, že jde najisto a že to tu zná. Nepoužíval mapu a šel jen tam, kam ho hlava vedla. Zastavil se u starého domu, ze kterého podle všech bájí vylézají Blackmanové a vraždí lidi. Andrej se nebál a stoupl si ke kamenným vratům. Ta se znenadání rozevřela a v nich stál malý kluk. Celý v černém, nad obočím jizvu a na tváři typický znak Blackmanů.
„Bráško, jsi to ty?“ zeptal se tichým hlasem ten začarovaný klučina Andreje. Ten chtěl udělat malému hříšníkovi radost.
„Jsem, bratře.“
Ten ho radostí objal. Andrej si vybavil ty časy, když byl ještě malé dítě. Čas se najednou jakoby zastavil.
„A bratříčku, nepamatuješ si, proč jsem se sem dostal?“ vyzvídal malý. Andrej už nevěděl, co říct, tak akorát váhavě zvedl ramena a odešel k další kamenné stavbě.
Tam byly dveře už odemčené. Stačilo do nich jemně strčit, aby se rozevřely. V tu ránu se začalo stmívat a lesem se začaly rozléhat zas ty děsivé zvuky. Ve dveřích se objevil Blackman Tomáš:
„Andreji, kde se tu bereš?“ řekl hlasem, který měl na Andreje momentálně velký vliv.
„Já, já tu někoho hledám.“
Blackman nečekal na vysvětlení, koho tu hledá. Vstoupil do řeči:
„Vím, koho hledáš, a až tu Elu najdeš, přiveď ji sem a já už ji konečně zničím.“
Andrej stál jako socha a raději odsud vycouval. Jenže si nevšiml, kam to šlape. Udělal tři kroky dozadu a tu se pod nim propadla zem a ubohý Andrej spadl do tajemného sklepa. Upadl do bezvědomí. Poslední, co zaslechl, byly kroky někoho vysokého.

Pokračování příběhu vypraví opět žačka Ela Lázeňská.

Čekala jsem, až všichni usnou, a rozhodla jsem se jít bezhlavě za Tomášem. Zkusila jsem to znovu risknout, i když je celé tohle story beznadějné. Nastavila jsem si budík na dvanáctou v noci a vypravila se za dalším dobrodružstvím. Cestu jsem si už podvědomě pamatovala, takže mě k Tomášovi dovedlo podvědomí. Najednou jsem stála u jeho domu a nedokázala se nadechnout.
„Je mi zle,“ řekla jsem z posledního a upadla na zem. Tím jsem Tomášovi docela nahrála. Vycítil mě a já už se jen soustředila na jeho přibližující se kroky.
„Elo, když už jsi tady, mám tu šanci ti něco říct.“
Já se rychle probrala a naivně čekala, co řekne.
„Chci tě zničit a konečně mi dal bůh tu šanci!“
Já se hbitě zvedla, ale asi už bylo pozdě. Blackman mě chytil kolem pasu a začal s mým tělem házet. Pak mě chytl za vlasy, to už si pamatuju jenom tu bolest, než mě od sebe odhodil směrem ke kamenným schodům. Tam do mě chvilku mlátil něčím, co jsem nerozpoznala, co by to mohlo být. Modlila jsem se, aby mě co nejdřív nechal. Na závěr této bolesti do mě vrazil nůž a odešel. Naštěstí jen do ruky, takže mi zas tolik ublížit nechtěl.

Ležela jsem nehybně, hlavou opřená o zeď, a poslouchala to hrobové ticho. Cítila jsem se už úplně vyčerpaná a zároveň mě bolelo celé tělo. Jenže někde hluboko v srdci jsem Tomáše pořád měla, tak jsem to nechtěla jen tak vzdát. Vše, co mi udělal, jsem nijak dál neřešila, byla jsem slepě zamilovaná. Ležela jsem takhle asi hodinu, než mě něco donutilo se zvednout. Nevěděla jsem co, ale cítila jsem zvláštní pocit. Všimla jsem si jednoho z oken, kde se svítilo. Opřela jsem se o rezavý parapet a nakoukla opatrně dovnitř.
„Andreji, podívej se mi do očí, neboj, nic se nestane.“ říkal jeden neznámý Blackman Andrejovi, který se sotva probral z bezvědomí.
„Nepodívám, bojím se tě, mám z tebe strach!“ vykřikl Andrej a přetáhl si přes hlavu kapuci.
„Ale, nemusíš mít vůbec strach, jsem to já, Johnny! A tohle zrcadlo tě před námi ochrání.“
Ta vysoká silueta si klekla, podala Andrejovi tu hodnotnou věc a to už i já zjistila, že ji odněkud znám. Johnny byl spolužák, který měl s dost lidmi problémy a jednoho dne záhadně zmizel. Nikdo o něm nic nevěděl a nikdo po něm ani nepátral. Což nám ve třídě nevadilo, Johnny byl takový problematický člověk. A teď je tady, je začarovaný do té podoby Blackmana, ale může si za to sám. Usmála jsem se v duši.
„Andreji, co říkáš na takovou menší brigádu? Mohl bys nám tu chvíli sloužit, co na to říkáš?“ zeptal se Johnny a nahodil milý úsměv.
„Já bych se radši vrátil domů, kdyby ti to nevadilo.“
Jen co se začal zvedat, Blackman ho chytil zezadu pod krkem a začal ho dusit.
„Ty nikam nejdeš, jednou jsi tady, tak toho využijem, že jo, Tomáši?“
Nahlédl do kouzelného zrcadla, ve kterém spatřil Tomášův obličej.
„Dobrý nápad, já vlastně od Andreje taky něco potřebuju.“
Andrej stál a ani nedutal. Mě přejela zimnice a radši jsem se odsud vytratila. I když mě trošku zajímalo, jak tam chudáka Andreje zaměstnají. Dorazila jsem domů s několika modřinami, ale těch si ráno nikdo nevšiml. Táta se mě jen u dveří zeptal, jestli něco nepotřebuju, když jsem zase razila na cesty. To jsem jen kývla hlavou, že nic nechci, a ztratila se z dohledu.

4. část – Ve sklepě

Tuto část vypráví student Andrej Štefan, který se snažil Ele pomoci, ale nakonec ho Blackmani zmanipulovali.

Tomáš nakonec přišel do místnosti v celé své kráse. To myslím jako ironii, já Elu vůbec nechápu, co na něm vidí. Nad touhle věcí jsem se jen tak pozastavil, ale dál jsem věnoval pozornost tomu, co je tady. Johnny něco špital Tomášovi u dveří, ale z toho jsem nic neslyšel. Šel jsem tedy blíž a snažil se rozpoznat, co tam řeší.
„Johnny, tohle mi musí splnit! Klidně mu vyhrožuj, vyhrožuj mu vraždou, ale tohle mi musí splnit!“
To jediné jsem z těch Tomášových slov rozuměl. Snad tím nemyslel mě. Já mu přece nikdy otroka dělat nechtěl, pomyslel jsem si v té své palici, která se vždycky chytne takové hlouposti. I když, já neměl na vybranou, když mi ten kat vyhrožoval.
„Tak hochu, máme vše promyšlené, jak to jde! Do 24 hodin mi sem přivedeš Elu a my tu s ní skoncujeme, rozumíš?“ řekl Johnny a projel mi ostrými nehty po mých zádech.
„To neudělám!“
Nevím, co mě to popadlo, ale tohle jsem si dovolil říct.
„A co s ní chcete udělat?“ zeptal jsem se, ale odpověď bych raději ani neslyšel.
„Zničit ji. Jak psychicky, tak fyzicky. Rozmlátíme ji o futra, polámem jí kosti, jen ať se jí to všechno vymstí. To ona nás sem dostala! To ona!“
Tohle jsem neměl slyšet, docela mě jeho slova vzala. Raději jsem na všechno přikývl, ale tohle přece nemůžu dopustit. To své jediné kamarádce neudělám.

Celou cestu do města se mi hemžily v hlavě takové myšlenky: Ale ona za to přece nemůže, to já ji k tomu kouzelníkovi poslal, když tak trpěla. To já ji měl upozornit, že je kouzelník. Já jí měl říct následky. Ona si jen myslela, že se dojde vypovídat k učiteli, on Tomáše zpucne a bude klid, ale on nikdo tohle nečekal. Filozofoval jsem chvilkama i nahlas, chvilkama jsem jen přemýšlel, dokud jsem nedošel do cíle cesty.

Ocitl jsem se před domem Ely. Musím jí to nějak říct, že ji sledujou. Zaklepal jsem na její dveře a modlil se, aby byla doma a hlavně aby zas neodcházela do toho zakletého lesa. To se mi splnilo, docela jsem si oddychl, když stála ve dveřích a vypadalo to, že mě ráda vidí.
„Ahoj, má dávná kamarádko, musím tě před něčím varovat!“ vyklepl jsem ze sebe a nervózně se poškrabal na čele. „To Blackman! Sleduje tě a chce tě zabít!“
Ela jenom stála a já cítil, jak jí asi je.
„Promiň, říct jsem ti to musel, ale tohle zrcadlo by nás mělo chránit.“
Vytáhl jsem z batohu zrcadlo, které mi věnoval Johnny, když ještě nebyl pod vlivem Tomáše.
„Já té věci nevěřím, kdo ti ji dal?“ řekla zvídavě Ela.
„Já upřímně té věci také nevěřím, ale když nás to má ochránit...“ dodal jsem a kouzelné zrcadlo podal své kamarádce. Ela jen tak letmo poděkovala a zavřela se v pokoji. Snad to není žádný podraz... Zapřemýšlel jsem zas nad Elinou situací a pomalu odkráčel ke svému domovu.

5. část – Zrcadlo

Vypráví Ela.

Jen co jsem zabouchla dveře, začalo mě zajímat, odkud tu tajemnou věc má. Chvíli jsem se na ni dívala a cítila jsem vnitřní klid. Možná přece jen je to nějaký talisman, který mě ochrání před mocí všech Blackmanů. Sedla jsem si ve svém pokoji na postel a začala nad touto věcičkou přemýšlet. Prohlížela jsem si ji ze všech stran, než jsem zaslechla zajímavou muziku, která vycházela právě z toho zrcadla. Znělo to jako nějaká symfonie. Jako něco, co jsem slyšela v dřívější době. Proto jsem si to zrcadlo nechala v místnosti, ve které jsem zapadla na kutě. Bude se mi poklidně spát, řekla jsem si a lehla do světa polštářů, jak jsem říkala dřív své posteli. V době dětství, které mi to mnohem víc připomnělo.

Zavřela jsem oči a podvědomě poslouchala tu klidnou hudbu, která se nápadně začala přeměňovat v deprimující a psycho. Začala mi hrát na nervy a já cítila, že to nedávám. Vstala jsem, že zrcadlo odnesu, a spatřila jsem to, na co asi nikdy v životě nezapomenu. Ve skle byla Blackmanova tvář a vraždila mě pouhým pohledem. Já se lekla a zrcadlo upustila na zem. Rozbilo se na části a já zaslechla něco jako: „Já si tě najdu.“ Nevím, odkud tahle věta šla, ale slyšela jsem ji moc dobře. Ale to už je jedno. Mávla jsem rukou a šla znovu na kutě.

Ráno začalo na všech místech neklidně. Jaro se začalo chýlit ke konci a v lese Blackmanů se začalo oteplovat, a tudíž začal být les zaměnitelný s ostatními. Následující část příběhu vypráví Blackman Tomáš.

"Hej, Johnny, včera se mi povedlo vystrašit Elu k smrti! Jsem na dobré cestě, už jsem k ní tak blízko. Za chvíli její život protne tma. Dark, dark, dark... A žalostné výkřiky, až bude volat své rodiče, to už ji nikdo nezachrání...“
Myslím, že jsem to řekl dost stručně, aby mě Johnny pochopil:
„A nikdo ji nezachrání!“ zvolal jsem ještě důrazněji a připravoval se k odchodu, ale Johnny mě ještě stačil zastavit.
„Tome, já nejsem duch dobra, to o mně všichni vědí. Ale nejsem ani duch zla. Nedokázal bych člověka zabít.“
Tahle věta mi pro dnešek v hlavě zůstala. Dokonce jsem se nad jejím obsahem i zamyslel. Já ji ale přece zabít nechci! Mým cílem je ji psychicky zdeptat. Teď se mi do paměti pro změnu uložila zas ta má fráze. Zrovna šel kolem mě Johnny a já to říct nahlas musel!
„Já ji nechci zabít, chci ji jen psychicky zdeptat!“
Rozevřel jsem okna dokořán a pouštěl do sebe ten ledový vzduch. Cítil jsem, jak mě uvnitř zabíjí, proto jsem to dělal. Najednou jsem z veliké dálky zaslechl zvuk, který mi něco připomněl. Snažil jsem si vzpomenout, co mi ten zvláštní tón říká. Tu mi na rameno poklepal Johnny a usmál se.
„Pamatuješ ještě, jak jsme hráli fotbal a mně začal zvonit telefon u tělocvikáře? Takové vtipné vyzvánění jsem měl.“
Já si ten den začal vybavovat. Byl to ten den, kdy s námi hrála i Ela. Poprosila mě, jestli může být se mnou v družstvu. Já jí řekl: „Elo, lezeš ke mně, protože s tebou hrát nikdo nechce!“ A ještě jsem arogantně napodobil její hlas. Co to do mě vjelo!
Padla noc a já začal všechno vidět jinak. Asi proto, že jsem byl v polospánku a věci jsem viděl až nějak moc barevně. Nakonec jsem vsedě usnul.

Další den začal Eliným budíkem na nočním stolku.
„To už je zase ráno,“ vzdychla si Ela, která celý včerejší večer zaspala. Snažila se rozkoukat a vzpomenout si na něco z předešlého dne.
„Ježiš, na zemi jsou střepy, co se tu včera dělo?“
Akorát přišla do pokoje rodičovská hlídka zkontrolovat Elu, jak žije. Ani nezaklepala na dveře a nahrnula se do pokoje jako vlna tsunami. Tohle Ela neměla ráda, ještě když byla v košilce a neučesaná.
„Mami, kolikrát ti mám říkat: ťukej!“ vyskočila z postele Ela a rychle si stoupla před tu haldu střepů. Snažila se napózovat tak, aby si rodiče ničeho nevšimli, i když ona sama si nic nepamatovala. Mamka má ale oči jestřábí a nehody na podlaze si hned všimla.
„Já už mám těch tvých hysterických chvílí dost! Chvíli tě s tátou nehlídáme a takhle to tu vypadá!“
Ela se ale nedala: „Mami, vždyť vy jste buď opilí a nebo vyšilujete!“
To ale mamku nezajímalo. Klekla si a začala ze země sbírat ty střepy. Sbírala kus po kousku a snažila přijít na to, jakou věc ta hysterická Ela rozmlátila. Otec stál jako strážce hradu u dveří a to už se dostalo Ele na nervy až moc hluboko.
„Vy mě normálně štvete!“ zařvala na své rodiče a opět utekla z domu.

6. část – V hororové restauraci

V této další části navštíví Ela s Andrejem hororovou restauraci. Vypráví Andrej.

Tak jsem se rozhodl, že pozvu Elu do restaurace. Četl jsem v novinách, že na kraji města je nová restaurace a skvěle tam vaří. Taky jsem se rozhodl, že to za Elu zaplatím.

Vstal jsem proto brzo, to je před desátou, abych stihl čas oběda. Dali jsme si sraz právě na tom jistým kraji města a čekal jsem, až Ela přijde. Restaurace vypadala zajímavě, v takovém emo stylu, tmavé závěsy na oknech, těžká železná vrata, až jsem se bál a začal se zamýšlet nad tím, jestli nemám pozvánku zvážit. Ale to by nesměla přijít Ela už teďka. Přišla jako spící panna a opět se slzami v očích.
„Eli, nechtěj, aby tvé brečení začalo být nakažlivé,“ snažil jsem se ji uklidnit a pomalu otevíral ta železná vrata. Šlo to ztěžka, ale nakonec se povedlo.

Nahlédl jsem dovnitř a spatřil ty stoly, ten pult, ten krb a ty lidi. Bylo to jak v nějaké knize nebo hororu. Vše v tmavých barvách.
„Elo, jdeš do toho?“ zeptal jsem se. Ela kývla hlavou jako že jo a utřela si slzy. Já jí podržel dveře a vešli jsme společně dovnitř.
Hned u dveří nás odchytla vysoká tmavovlasá číšnice a pověděla nám jasnou pravdu o téhle budově: „Jednou za čas se tu zjeví duch zemřelého Blackmana, kdybyste nějaký viděli, nelekejte se.“ Já tak nevěřícně přikývl, stačí, že jsem díky Tomášovi začal věřit na Blackmany a teď ještě na jejich duchy.
„Andreji, já mám tady takový divný pocit, nepůjdem jinam?“ zeptala se mě malinko vyděšená Ela.
„Koukej, chtěla jsi dobrodružství, tady ho máš. A otevři už konečně ten jídelní list,“ pousmál jsem se a začal si také vybírat.
„Vždyť tu mají samé blafy, kdo by to jedl,“ podívala se na mě smutně Ela a rukou odsunula lístek. Je pravda, že já si tu také nic nevybral. Najednou nám lístek ze stolu vzala nějaká ruka. Já sebou cukl a nechtěně zařval.
„Necháš to?“
Měl jsem strach se otočit. Přišlo mi, že si Ela ničeho nevšimla, tak jsem se chvíli cítil jako blázen. Nakonec mi to nedalo a otočil jsem se. Za mnou stál Johnny, tak, jak jsem ho znal ve škole.
„Ahojte, tak už jsem konečně po smrti. Náš bůh mě nechal si přát poslední přání a to bylo vidět vás,“ pověděl tichým, ale srozumitelným hlasem.
„Co nám to zas vykládáš za nesmysly?“ neudržel jsem se a zvedl se ze židle. Natáhl jsem ruku k Johnnymu, ale ten už přede mnou nestál. „V tomhle něco bude, musím ho najít,“ naklonil jsem se k Ele a dal jí přátelskou pusu na tvář. Vyběhl jsem zadním vchodem a natočil se směrem k lesu Blackmanů.

Poznámka redakce: Příběh je delší, ovšem nebylo možné jej do jednoho článku vložit celý, protože maximální limit pro článek je 25 000 znaků.