Byla neděle večer a já a moje kamarádka Elis jsme jely ze zahrádky její babičky.

Když najednou Elis zazvonil telefon, volala jí její mamka, která se ptala: „Za jak dlouho přijedete?“ Elis jí na to odpověděla: „Za pár minut budeme na parkovišti, proč se ptáš?“ „Stala se nehoda, tvůj táta přeparkovával auto a nevšiml si, že za autem leží Mikeš, a trochu na něj najel.“ „A stalo se Mikešovi něco?“ zeptala se Elis. „Trochu kulhá, ale jinak vypadá v pořádku,“ řekla jí mamka.

Mezitím už jsme dojely na parkoviště a uviděly jsme za autem jejího táty krvavou stopu. Okamžitě jsme vystoupily z auta a šly jsme dovnitř do hospody zjistit, jak je na tom Mikeš.

Mikeš tam ležel v krabici od brambůrek vystlané ručníky a na první pohled vypadal celkem v pořádku, když jsme se však podívaly důkladněji, uviděly jsme, že jsou ručníky od krve.

Domluvily jsme se s její mamkou, že ho raději vezmeme na veterinu. Vzaly jsme si od ní klíče a šly jsme se k nim domů převléct, jelikož jsme byly špinavé a smrděly jsme kouřem od ohně.

Když jsme se vrátily do hospody, vyndaly jsme z šatny přepravku, kterou jsme vystlaly ručníky, a opatrně jsme do ní Mikeše přendaly. A jelikož nás nikdo neměl čas zavézt autem, vydaly jsme se na autobus.

Tam začaly první komplikace. Zjistily jsme, že autobus nám ujel před pár minutami a další jede až za půl hodiny. A tak jsem navrhla: „Nechceš to vzít pěšky aspoň na Jirčanskou?“ „To je dobrý nápad tam by mohla jet 197,“ odpověděla mi. A tak jsme se vydaly pěšky na Jirčanskou.

Chvíli po tom, co jsme tam došly, jela 197, a tak jsme nastoupily a jely asi 3 zastávky na Libuš. Odtamtud jsme šly ještě asi 5 minut pěšky k veterinární nemocnici Libuš.

Tam jsme na vrátnici nahlásily, co se přesně stalo, a pak už jsme mohly jen čekat a snažit se uklidnit Mikeška, aby tolik nemňoukal a nesnažil se utéct, aby si ještě více neublížil. Po chvíli čekání nám paní z recepce poradila: „Tady máte mističku a zkuste mu dát trochu vody.“ Poděkovaly jsme a Elis se vydala na záchod mu napustit trochu vody, kterou jsme mu pak daly do přepravky, aby se mohl napít, kdykoliv bude chtít.

Asi za 15 minut jsme šly do ordinace. Pan doktor si ho prohmatal a chtěl mu dát něco na bolest. To ale Mikeš netušil a jen, co zahlídl injekci, tak rychle seskočil z asi metr vysokého pultíku. Chvíli jsme ho honily po ordinaci a když jsme ho chytily, tak už jsme ho raději pevně držely, aby znovu neutekl.

Po tom, co mu doktor píchnul injekci proti bolesti, tak nám oznámil, že Mikeš bude muset na rentgen, aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného. A zeptal se: „Je některá z vás plnoletá?“ „Ne,“ odpověděly jsme jednohlasně. „Tak v tom případě ho bude muset na rentgenu přidržet druhý doktor a budeme tu muset na něj chvilku počkat,“ řekl nám.

Za pár minut dorazil i druhý doktor, vzali si Mikeše a odešli do vedlejší ordinace na rentgen.

Po několika minutách se vrátili a ten druhý odešel a náš se omluvil: „Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nedařilo se nám udržet Mikeše chvíli v klidu.“
„V pořádku,“ řekla Elis.

Pak nám ukázal rentgenové snímky a řekl:
„Mikeš má nalomené žebro, ale jinak je v pořádku, dám vám na doma stříkačky bez jehly s léky na bolest, které bude dostávat každých šest hodin do pusy.“
„Dobře, děkujeme. A první dávku má dostat kdy?“
„Asi ve dvě ráno,“ odpověděl doktor.

Vzaly jsme si od něj stříkačky s léky a ještě jednu větší na jídlo a na vodu. Poděkovaly jsme a odešly z ordinace. V čekárně šla Elis zaplatit a já mezitím dala zpět dohromady přepravku, od které jsme před tím odendaly vrchní část a dvířka.

Pak už jsme se konečně vydaly domů. Nebo spíše na autobus, ten nám naštěstí jel chvíli po tom, co jsme došly na zastávku.

Po tom, co jsme nastoupily, začala peklo. Mikeš už byl při vědomí a autobus bral jako velkou plechovou příšeru. A podle toho se i choval, mňoukal na celý autobus, neustále se snažil vyrvat dvířka přepravky a nakonec, když to po několika minutách vzdal a přestal mňoukat, začaly jsme cítit zápach moči. „On se pomočil?“ zeptala se Elis zoufale. „Ano,“ odpověděla jsem.

Když jsme dorazily do hospody, ve zkratce jsme popsaly Elisině mamce, co jsme se dozvěděly. Vyndaly jsme z krabice krvavé ručníky, daly tam čistě a Mikeška jsme tam přendaly. Pomočené ručníky jsme po poradě s Elisinou mamkou vyhodily.

A pak už jsme vzaly Mikeška k nim domů. A rozloučily jsme se a já se vydala domů.

A jak to dopadlo s Mikešem? Asi za týden už se vrátil zpět do hospody, i když ještě nemohl moc běhat, tak se aspoň vyhříval na sluníčku a užíval si pozornosti a péče, kterých se mu díky zranění dostávalo. A za dva týdny už běhal jako dřív a po zranění už neměl ani památky.