Jako malé kotě jsem se měla velmi dobře. Byla jsem ještě slepá, a tak jsem maminku i brášky musela hledat tlapičkami. Jak já se tenkrát měla. Ale když jsem otevřela oči a naučila se pořádně chodit, odvedli si různí lidé brášky pryč. Mí lidé si mě chtěli nechat, ale maminka ne. Pořád mě vyháněla pryč. Marně jsem se pořád vracela přes plot, maminka vždy, když mě uviděla, začala hrozně syčet a prskat. Mým lidem, co jsme u nich bydleli, mě bylo líto. A tak mě nakonec donesli k nějakým jiným lidem, kde už jsem zůstala. Po nějaké době jsem zase byla šťastná.

Ale pak. Ti noví lidé si pořídili lidské mládě! Když trochu vyrostlo, začalo mě tahat za uši a za vousky. A to se mi nelíbilo. A tak jsem ho sekla. Jeho rodiče se na mě hrozně zlobili. Což nebylo fér. Ale potom jsem se zamilovala do jednoho kocoura, co nebydlel daleko. Byla to obrovská láska. Netrvalo to dlouho a měli jsme spolu koťata. Musela jsem je však schovat do kůlny, aby je to malé děcko nenašlo. Vše bylo zase perfektní. Koťata si odvedli cizí lidé. A já se zase mohla toulat, jak se mi zachtělo.

Jednou jsem se takhle procházela po cizí ještě neprozkoumané zahradě. Tak jsem si to protahování různými trubkami a objevování užívala, že jsem přestala být ostražitá. A to byla chyba. Najednou po mně vystartoval nějaký pes. Já nestačila pořádně uhnout a najednou jsem ucítila, jak se mi jeho ostré zuby zahryzly do ocasu. Rychle jsem se mu však vysmekla a uháněla domů. Ocas mě bolel. A když mě uviděli mí lidé, spráskli ruce. Popadli mě, nasedli se mnou do auta a frčeli jsme do zvířecí nemocnice. Zvěrolékař zjistil, že mi z ocasu padá maso a dostala se mi tam infekce. Nakonec mi ho musel amputovat. Hodně dlouhou dobu mě potom ocásek bolel, ale dnes už tu bolest necítím. A bez ocasu se klidně obejdu. Jen už neumím držet tolik rovnováhu, takže už nešplhám po stromech. Ale jinak je to v pohodě.
Konečně jsem zase ŠŤASTNÁ!

Prosím, napište mi do komentářů, jak se vám příběh mojí milované kočičky líbil a co bych pro ni měla udělat, aby se cítila dobře a v bezpečí.