Alíkovina

Příběhy českých knížat a králů - ukázka z knihy

vydáno  •  Knihy
Devět historických příběhů přibližuje život a vládu českých panovníků, jako byl kníže Oldřich nebo Břetislav, Vladislav I., král Přemysl Otakar II., Václav II., Jan Lucemburský či císař Karel IV., ale také sv. Vojtěch nebo sv. Anežka Česká. O tom jak kniha vznikala se dočtete v rozhovoru s jejími autorkami - spisovatelkou Alenou Ježkovou a ilustrátorkou Renátou Fučíkovou ZDE.
Bylo ráno, pátek 26. srpna, den svatého Rúfa.
Rudé slunce se vykutálelo nad nížiny a přes pozdní léto věštilo horký den.
Římský císař Rudolf Habsburský se ve svém stanu probudil s pocitem vítězství, vždyť svatého Rúfa ctil jako svého ochránce. Věřil si. Nečekaně vydal rozkaz k útoku.
Česká vojska byla zaskočena, ale zkušení rytíři se rychle zformovali a postavili se jízdě římského krále v plné síle. Po levém boku Přemyslových rytířů vyjeli věrní Němci, po pravém polští pánové. Vojsko českého krále se řítilo do bitvy s válečným pokřikem Praha!, říšské burácelo slovem Řím.
Boj zahájil útok Rudolfových divokých Kumánů. Jejich smrtonosné šípy citelně oslabily železnou jízdu, které velel Milota z Dědic. Koně zasažení na nechráněných místech padali v plném trysku k zemi, přes ně klopýtaly druhé a třetí řady jezdců. V čele druhého šiku vyrazil do útoku sám český král na tančícím bělouši, se synem Mikulášem a nejvěrnějšími rytíři po boku. „Praha! Praha!“ znělo stále silněji. Češi bojovali tvrdě a postupovali krok za krokem. Rudolf povolal do útoku svůj třetí šik, který sám vedl. Ale i ten couval před silou českého vojska. Pod římským králem padl kůň, česká kopí už bušila do jeho štítu. Pohotovost jeho družiny však Rudolfa na poslední chvíli zachránila.

Přemysl měl svůj třetí šik dosud v záloze. Jenže Rudolf vyslal část svých rytířů, aby v boji vpadli Přemyslovi do týla. To v českém vojsku vyvolalo naprostý zmatek. Milota z Dědic se s malým oddílem pokusil objet útočící nepřátele a vpadnout jim do zad, ale strhl tím s sebou i zbylé české vojsko, které začalo hromadně prchat z bojiště.

Králi Přemysle!
V té chvíli se ve svém klášteře Na Františku modlila stařičká Anežka Česká. Klečela před oltářem jako raneček kostí a prosila za vítězství svého synovce. Prosila za slávu české koruny, za všechny děti přemyslovské krve, které byly i jejími dětmi. Tisíckrát vyřčená slova modlitby plynula její myslí jako písek v hodinách, které přesýpají zrnka okamžiků v minulý čas. Před jejíma téměř slepýma očima narůstalo světlo. Zaslechla zvony, ale ne zvony, řinčení zbraní to je, a světlo je odrazem slunce na brněních železných vojsk. Třesk zbraní a bojový řev, vlny vojska valící se v oblacích prachu. A mezi nimi na svém bělouši Přemysl jen s hrstkou věrných. Vtom král padá! Už nedokázal uhnout ráně, v pádu zavírá oči, prsty jeho ruky v železné rukavici se rozevírají a pouštějí meč. Zůstal sám obklopen nepřáteli, strhávají mu brnění jako cennou kořist, kdosi poznává českého krále a křičí jeho jméno, bodají a sekají do něj, až zuřivá rána oštěpem navždy zastavuje čas jeho života. Proudy krve, červená, rudá kola zahalují vidění a Anežka v bezvědomí klesá na dlažbu kostela.

Králi Přemysle…
Už nezbyla žádná naděje.
Česká vojska prchala. Rakouští, korutanští a štýrští rytíři za nimi. Mnohé dostihli a pobili, ostatní se utopili v dravém proudu řeky Moravy. Stovky českých, moravských a polských pánů zajali. Zakovali je do želez a odvlekli do vězení, kde rytíři trýznění mučením prodávali holé životy za všechny své hrady, vesnice a statky.

Po bitvě říšští vojáci našli na bojišti i tělo českého krále. Rudolf Habsburský ho odvezl do Vídně, kde bylo vystavováno po třicet dní, aby se všichni mohli přesvědčit, že český král je mrtev.

Jen Přemyslovo královské srdce mniši vyňali z těla a uložili je k věčnému odpočinku ve vídeňském kostele, kde po něm stopy navždy mizí.
Autor: