„Lacko, tady máte své šaty a vstávejte z postele!“ ozvalo se z pokojíčku princezny. Její sluhové jí vyprali šaty, které však nosí jenom jednou ročně... A proč? Ne, že by se jí nelíbily, jsou její oblíbené. Je to proto, že jsou sváteční. Jsou z té nejčernější látky, krasných červených perel a pavučin. No... i když máte pravdu, trochu přehráním, ty pavučiny jsou plastové a jsou z halloweenského regálu v Kauflandu a ty šaty koupila na jakémsi čínském webu, který zrovna moc dobrý nebyl. No, ale to není důležité, vy už určitě chcete vědět co se stalo dál.

Lacko

Lacko se podívala na svoje šaty. „To už je 31. října? Čas tak rychle plyne... Ach ne, zapomněla jsem vyzdobit hrad! “ povzdechla si a rychle skočila do svého oblečení, popadla velkou krabici a utíkala ze své komnaty. Najednou všude byla stuha, třpytky, plastoví pavouci a všelijaký hmyz, no prostě dekorace, která se na Halloween hodí.

Když se konečně mohla vrátit do své komnaty a odpočinout si, zaslyšela klepání na hlavní dveře. Kdo by to tak mohl být? Dneska přeci žádná návšteva přijet neměla. Šla je tedy otevřít a za nimi stál superhrdina, strašidelný čert a čarodějnice. Ale všem jim bylo asi tak 6 let, což princeznu zarazilo. „Bonbón nebo trik?“ zvolali. „Eheh... počkejte tu, bonbóny mám v pokoji.“

Princezna zavřela dveře a přemýšlela, co koledníkům dá. Všechny bonbóny totiž za ten měsíc, co je měla přichystané, snědla. Našla jenom obal od čokolády a vtom dostala dobrý nápad. Co kdyby ten obal vycpala kapesníky a zalepila ho? To nakonec dala koledníkům, jako kdyby ta čokoláda byla reálná. „Jsem chytrá, jak jsem to vymyslela. A teď konečně můžu jít odpočívat do pokoje.“

Ale najednou se zase ozval zvonek. „Hmm, to si ze mě někdo střílí?! To nenechám být, půjdu tam!“ Princezna Lacko rychle běžela ke schodům, aby mohla ještě přichytit toho pachatele, který jí pořád zvoní na zvonek. „A už tě mám!“ zvolala. Ale před dveřmi už nebyli koledníci, ani pošťák, ale... Drákula! Rychlé chytil princeznu za ruku, dal ji do svého auta a bleskově ujel. „Pomoc!“ princezna volala, co nejvíc mohla, ale nikdo ji neslyšel.

Po chvilce Drákula přijel do svého hradu. Vytáhl princeznu z auta a dal ji do cely, kterou měl ve svém sklepě. Tam ji nechal a odešel v černočerné tmě. Naštestí si princezna nechala v kapse malé plastové svíčky, které byly na baterky, takže nemusela hledat křesadlo nebo zápalku. Byla ráda, že má alespoň nějaké světlo.

„No a co budu dělat teď... Už vím!“ Vymyslela dobrý plán jak utéct. A to ten, že začne dělat ten největší rámus, co může, aby se na ni Drákula přišel podívat. Pak mu nabídne, že mu upeče sušenky, ale přidá do nich specialní lektvar, který Drákulu unaví a bude muset si jít na chvilku zdřímnout. Tak tedy začala pištět, dupat, prostě obrovský rámus. Nakonec se tedy Drákula přišel na ni podívat: „Co to tady děláš? Dívám se na film a ty tady vyvádíš hluk!“ Princezna se začala tvářit smutně a řekla: „Omlouvám se... Mohla bych ti upéct jako omluvu sušenky?“ Drákula se zamyslel: „No... normálně bych tě tu nechal, ale sušenky? Ty se přece hodí, tak pojď ven.“ Celu tedy odemknul a princezna s radostí šla do kuchyně a začala si připravovat ingredience:

Princezna se tedy pustila do kuchtění. Přidala do mísy mouku, vejce a mléko, to všechno zamíchala. Hotové těsto dala do trouby a čekala, až se upeče.

Po deseti minutách byly sušenky hotové. Vytáhla plech z trouby a byla celá natěšená z toho, že sušenky jsou už hotové. Pak si ale uvědomila, že zapomněla přidat do sušenek ten lektvar! Musela připravit ješte polevu, kam ten lektvar dá. Vzala si čokoládu z lednice, tu rozpustila a přidala pár kapek lektvaru. To nalila na sušenky a donesla je na stůl.

Sušenky!, © Kaufland

Po chvilce přišel Drákula se podívat, co to tu voní. „Jé, to jsou ty sušenky. Vypadají lahodně,“ řekl a kousl si do sušenky. „Mňam. Ale najednou jsem strašně unavený... No nic, půjdu si lehnout a ty udělej další várku sušenek.“

„Super, teď je moje chvíle,“ řekla si v hlavě princezna. Hned jak Drákula odešel, vyskočila z okna a utíkala pryč. Utíkala dokonce rychleji než auto! Cestou ji potkala čarodějnice: „Dobrý večer, kampak utíkate?“ Princezna se podívala na čarodějnici a odpověděla: „Já utíkám do svého zámku. Mám před sebou ještě dlouhou cestu.“ „Hmm, to bych ti mohla pomoct. Nasedni na mé koště a můžeme letět!“ Princezna poslechla čarodějnici. Najednou se čarovné koště začalo zvedat a letělo směrem k zámku. Koště letělo tak rychle, že tam do minuty byly.

„Tak, už jsme tady,“ prohlásila čarodějnice, když zaparkovala koště vedle zámku. „Mockrát vám děkuji. Mějte se hezky a na shledanou!“ Rozloučily se a princezna došla do své komnaty a následovně do postele. Už bylo hodně pozdě, tudíž princezně nezbývalo nic jiného než jít spát.