S největším ohlasem se u kluků setkala jeho první hra “Deš z tý hrušky!”. A později také trochu posměvačná  hříčka o ševci Vaňurovi. Díky jeho nevalně vyrobeným botám měl totiž pan profesor své jediné kuří oko! Co se však nestalo! Švec Vaňura se o všem dozvěděl! To mělo za následek, že pan profesor Skupa dostal ve škole od pana řídícího pravítkem přes ruce a byl nucen s loutkovými produkcemi skončit.

Loutky ho však bavit nepřestaly a dokonce mu možná i zachránily život!
Když pan profesor studoval na vysoké škole v Praze, vypukla první světová válka a on musel narukovat.

Profesor Josef Skupa v době 1.světové války.

Ale i na vojně vyráběl prstové loutky a hrál s nimi divadlo pro děti důstojníků. Když se pak stalo, že mu kuchař převrhl na nohu kotel s horkou kávou, dostal se před komisy, která měla rozhodnout, zda na frontě zůstane, nebo se vrátí zpět. Naštěstí v komisi seděl i důstojník, jehož děti Skupa svými loutkami potěšil. Právě díky jeho přímluvě se mohl pan profesor vrátit domů do Plzně.

Profesor Josef Skupa (vlevo) s Kašpárkem (uprostřed).

Zde začal spolupracovat coby scénograf s městským divadlem. Osudným se mu ale stalo Loutkové divadlo českých feriálních osad. Brzy se stal jeho členem. Zmodernizoval jeviště i zákulisí a vedle scénografie toužil i hrát. To mu bylo umožněno a pan profesor se zhostil partu Kašpárka. Tato role ho brzy proslavila. 

Profesor Josef Skupa

V době jeho působení v Loutkovém divadle českých feriálních osad se narodil můj taťulda (1920) a roku 1926 i já - jeho nezdárný syn. Pak už jsem hráli pořád spolu a protože měl s námi pan profesor  velké úspěchy, založil v roce 1930 divadlo vlastní – tedy Divadlo Spejbla a Hurvínka. Když jsem si tak zavzpomínal na ty naše začátky, vzpomněl jsem si i na pár zajímavostí.

Vodila mne tehdy jedna dáma,  která mě měla tak ráda, že mi ušila spoustu oblečků. Měl jsem jich tolik, že jsem se za představení i několikrát rozmarně převlékal. Je proto legrační, že se má tehdejší vodička jmenovala paní Rozmarová. Od ní  jsem také získal svou první koloběžku! Pan Skupa ale mým převlekům nepřál, chtěl abych měl oblečení, které pro mě bude typické, tak jako pro taťuldu frak. A tak se moje garderoba ustálila na kraťáscích s kšandami a bilé košili.

Moje maličkost ve 20. letech 20. století.

Jak jsem řekl, taťulda měl svůj frak již od počátku. Bílé rukavičky ale získal až od řezbáře Gustava Noska, když ho opravoval. Otecka totiž čas od času prohnal po scéně opravdový pes, kterému se nejednou podařilo natrhnout mu šos. A právě při jedné z těchto oprav dostal tatí své bilé kožené rukavičky, které  má dodnes.
Nesmím zapomenout zmínit, že dřeváky jsme oba nosili od samého začátku.
A protože se naše oblečky dodnes nezměnily, zdá se, že měly u diváků úspěch.

Opět moje maličkost – tentokrát s taťuldou a panem profesorem Skupou (50.léta 20.století).

Ale abych pořád nevzpomínal a nezapomněl při tom, že jsem vás chtěl také pozvat k nám do divadla! Pokud odpovíte správně na tři soutěžní otázky, sehraji vám spolu s taťuldou, Máničkou a Žerykem veselý kus, který se jmenuje Hurvínkova cesta do Tramtárie.

Z představení Hurvínkova cesta do Tramtárie