Už když jsem byla malá holčička, táta mi říkával, že by chtěl, abych se v páté třídě hlásila na gymnázium. A jakmile jsem se do páté třídy dostala, skutečně se mi podařilo se zhruba v půlce roku přihlásit na přijímací zkoušky, kterými jsem i úspěšně prošla. A tak jsem následující rok začala chodit do primy, nižšího stupně gymnázia.

Spousta lidí mě strašila s tím, že gymnázium bude strašně těžké, někteří dokonce přivolávali zbytečné starosti v mé hlavě tím, že si tím zničím „bezstarostné dětství“. Já se je však snažila neposlouchat a udělat si názor na výuku sama.

Když jsem ještě chodila na nižší stupeň gymnázia, moc jsem nevnímala, že by byl nějaký rozdíl mezi výukou na ZŠ a výukou na gymplu. Naopak jsem se divila, co s tím všichni mají. Sice jsem měla jedničky a dvojky, občas i nějakou tu trojku, ale nepřipadalo mi to tak těžké, jak všichni říkali. Možná jsem si i říkala, že kdybych byla pokračovala na normální ZŠ, moc by se toho nezměnilo.

Prozření přišlo až v té době, kdy jsem se dostala do vyššího stupně gymnázia – v podstatě na střední školu. Náročnost výuky se nesmírně zvedla. Už nestačilo se na učivo podívat a přečíst si jej, už bylo třeba si na hodinku, dvě každý den sednout a něco do školy dělat. Nebylo týdne, kdy bychom nepsali písemku – a to písemku, která většinou byla velmi těžká. Občas se sešlo pár věcí dohromady a nebylo výjimkou, že jsme v jeden den psali těžké písemky dvě či tři.

Ačkoliv na nižším stupni byla například výuka češtiny hlavně o mluvnici, o psaní velkých písmen, o psaní měkkého a tvrdého i/y, o grafech souvětí a podobných operacích, na vyšším stupni toto učivo bylo poměrně upozaděno a hlavní dominantou se stala literatura. Neustálé učení dějin literatury mezopotámské, egyptské, řecké, římské, ... Vůbec mě najednou ta čeština nebavila, jako mě bavila dříve.

Podobné to bylo i v ostatních předmětech. Nápor na studenty byl velmi velký a občas se člověk dostal do stavu, kdy už ani pomalu nemohl otevřít učebnici bez myšlenky, že by se na to nejradši vykašlal.

Ale nyní k tomu, proč vlastně vůbec nelituji, že jsem se přihlásila na gymnázium.

Když se naše třída chystala na lyžařský kurz, já a pár spolužáků se rozhodlo, že na lyžák jet nechce. A tak jsme zůstali ve škole a naše výuka probíhala spolu s 1.B a 1.C, což jsou taktéž první ročníky vyššího gymnázia, ale s tím rozdílem, že žáci v těchto třídách neprošli gymnáziem nižším – přišli sem až po deváté třídě. Výuku tak do té doby absolvovali kompletně na ZŠ.

Na první pohled by se mohlo zdát, že mezi námi není vůbec žádný rozdíl. Když jsme se však více zaměřili, zjistili jsme, že rozdíl je tam velmi patrný. Například v angličtině, když jsme měli dohromady dávat věty v různých časech, lidé z mé třídy neměli žádný problém, a naopak jsme se divili, že jsme dostali tak lehký úkol. Když jsme se ale rozhlédli kolem sebe, viděli jsme, jak další dvě třídy se zadaným úkolem zápasí a jak jim nejde správně tvořit věty.

Když došlo na popisování obrázku, opět jsme neměli problém jej poměrně náročně v angličtině popsat, jelikož podobné úkoly jsme mívali ročně už snad od sekundy (sedmé třídy na gymnáziu) a byli jsme na ně zvyklí. Další dvě třídy se ale zakoktávaly, vůbec neměly stejnou slovní zásobu jako my, spoustu věcí nevěděly.

Velmi podobně to bylo i v jiných předmětech. A my jsme poprvé po letech studiu na gymplu pochopili, že i když se nám to nezdálo pravděpodobné, tak i studium na nižším stupni gymplu je náročnější než studium na základní škole. A že se vyplatí na gympl jít, protože jinak bychom byli „pozadu“, stejně jako naši spolužáci z jiných tříd.

A i když je to teď velmi náročné a občas si zoufám, pořád jsem na tom lépe, než kdybych šestou až devátou třídu strávila na základní škole. Sice bych tak získala čtyři roky „klidnější výuky“ navíc, ale třeba bych zlenošila, nenaučila bych se toho tolik a třeba bych se pak ani na gympl nedostala.

Takže závěr je následující: Pokud se chcete hlásit na gympl, určitě neváhejte a minimálně to zkuste! A to i z té páté třídy. Opravdu neprohloupíte. :)