Pak jsem šla do školy. Když jsme se učili o zvycích a dalších zajímavostech, vše jsem věděla. Paní učitelka se mě ptala, jak je to možné? S úsměvem jsem jí povyprávěla o lidových tancích. Pak to řekla celé třídě. Necítila jsem se trapně, naopak jsem byla hrdá. Teda až do chvíle, než začali spolužáci vyprávět, jak chodí na street dance, hip hop a tak dále. Nemám nic proti moderně, ale lidové tance mám radši.

Pak jsem jednou byla s kamarádkami na hřišti. Začaly mi tvrdit, že lidové tance jsou blbost. Jiné dělaly trapné cviky a říkaly při tom: "Já jsem blbá Terezka - babka a chodím do trapných lidovek." To mi bylo líto. Rozhodla jsem se, že s lidovkama skončím. Když mě mamka chtěla do tanečků odvést, nechtěla jsem a řekla jsem jí, že se odhlásím.

Nakonec mě tam mamka dostala. Tam jsem si uvědomila něco důležitého: v tanečkách jsme dobrý kolektiv a kdybych ho opustila, moc by se mi stýskalo. Holky za třídy se se mnou přestaly bavit. Jen jedna ne. Ta totiž viděla jedno moje vystoupení a moc ji to bavilo. Začala folkloru fandit.

Jednou jsme ve čtvrté třídě probírali lidové kapely. Paní učitelka mě poprosila, jestli bych jí nepřinesla nějaké lidové cédéčko. Odpověděla jsem, že raději ne. Věděla jsem, jak by se třída tvářila. Paní učitelka posmutněla. Pozvala si mamku do školy a poprosila ji o to cédéčko. Nakonec jí ho mamka dala.

Když paní učitelka pouštěla některé lidové kapely, omylem klikla na moje vystoupení. Už to ale nechala běžet. Všem se tanec moc líbil. Omlouvali se mi za posměšky a občas se zeptají na nějaké vystoupení. Pár mi jich sice závidí, ale alespoň si už váží lidových tradic. Važte si, prosím, taky folkloru, protože jsou to i vaši předci, kteří tohle vymysleli.