Alíkovina

Proč mě nenechají dělat si to po svém?

vydáno  •  Sport
Každý sport má svá pravidla, která se mají dodržovat. Při běhání nevbíháme soupeřům do cesty, při frisbee nevyrážíme talíř nikomu z rukou. Ale pak jsou tu malé detaily, které jsem považovala za zbytečné, a ty mi znemožnily závodit.

Jaroslav Bába - Jaroslav Bába na skokanském mítinku Novinářská laťka., © MF DNES

Ze sportů, kterých se naše ZŠ účastnila při turnajích, jsem byla celkem dobrá ve skoku vysokém a šplhu na tyči. Patřila jsem k menším dětem a vyskočila jsem i o několik desítek centimetrů výš, než starší kluci. A ke značce na tyči jsem došplhala rychleji, než hodně mrštné děti. Ve školních turnajích ve šplhu na tyči jsem se pravidelně umisťovala, tak se učitelka rozhodla mě poslat na závod mezi školami z našeho města. 

Měli jsme si jednou po vyučování projít moje chyby, tak jsem jí předváděla, jak umím lézt. Za čtyři vteřiny jsem byla zpátky na zemi, spokojená se svým výsledkem, ale učitelka už tolik spokojená nebyla. Vytýkala mi, že nohy o tyč opírám chodidly k sobě, místo, abych jedno opřela spodní stranou a druhé nártem. Vyzkoušela jsem to i po jejím, ale vůbec mi to nešlo. Můj konečný čas byl deset vteřin a pořádně jsem si spálila nárt. Závodit jsem takhle nemohla.

Se skákáním přes laťku to bylo podobné. U toho si však mého problému učitelka všimla už při vyučování. Existují způsoby, jak se máme přes laťku přenést, já skákala ovšem po svém. Nabíhala jsem na ni kolmo, po výskoku jsem se přetočila na záda a stočila se do klubíčka. Nedávalo žádný smysl, že jsem měla tak dobré výsledky. Tímto způsobem skákání jsem si ubírala prostor ze všech stran. Skákala jsem vysoko, ale špatně.

Učitelka se rozhodla, že mě naučí flop, protože ten se tomu mému způsobu nejvíce podobal. Rozeběhla jsem se na laťku ze strany, která mi lépe vyhovovala, natáhla se přes ni - a shodila ji pod sebe, takže mě pak pěkně bolela záda. Totéž se stalo i při druhém pokusu, při třetím, i při desátém. Bolelo to hodně a začala jsem se skákání bát. Ani potom se soutěž nekonala. 

Pár let jsem se na učitelku zlobila. Nechápala jsem, proč to nemůžu dělat po svém, když mi to jinak nejde. Pak jsem začala závodně běhat a uvědomila jsem si důležitou věc: všechny sporty, které jsem si takto přetvořila, vyžadují zapojení různých svalů.

Já vše stavěla na nohách. Při šplhání je třeba se především přitahovat rukama, zatímco já se odrážela chodidly. Při skákání je třeba mít silné břicho a bedra a vytlačit tak nohy výš, než je zbytek těla. Najednou mi začalo být líto, jak jsem byla na učitelku naštvaná.

Často mi říkala, že mám hubené ruce, ale místo, abych si to dávala do souvislostí, byla jsem uražená. Teď už jsem na SŠ. Stále toho hodně naběhám, ale taky se soustředím na jiné partie. Máme k dispozici malou školní posilovnu, což se mi náramně hodí. Jiné děti musí za fitness platit, a to odrazuje buď je nebo rodiče. 

Určitě není dobré se vzdávat po prvním neúspěchu. Možná je problém jenom v tom, že jsme zrovna něco špatně pochopili. To není ostuda, to je součást osobního rozvoje.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 18. března 2015 v 15:34.
kroko22 v něm napsal:

Dobré

Obdivuji tvoji inteligenci, nebo spíše to, že jsi si to sama uvědomila, hrozně moc lidí si myslí, že je někdo buzeruje, že to mohou dělat tak, jak sami chtějí. Bohužel dnešní společnost se nedokáže podívat a zkusit to udělat podle rady, dělají si vše vlastním způsobem, takže dobře ty :)