Nechápu ty, kteří chodí každou neděli do kostela na mši. Já nejsem věřící a i kdybych byla, zcela dobrovolně bych do kostela rozhodně nešla. Vždy mi naskočí husí kůže a dělám všechno možné, abychom už byli pryč. Nevím, jestli se mnou někdo soucítí, nebo mě chápe, ale rodiče na mě vždy koukají jako na blázna. Zakroutí hlavou a jen tak mimochodem prohodí: "Musela v kostele utrpět nějaký šok, jinak si to nedovedu vysvětlit."

Raději bych procházela márnicí než kostelem či chrámem. Jednou jsme s našima byli v Praze v chrámu sv. Víta. Zrovna moc mě to nenadchlo, zato rodiče by tam vydrželi klidně i celý den. Nechápu, proč jsme nemohli zajít na nějaké jiné místo, kde je alespoň trochu živo. Bohužel, naši jsou milovníci středověku a proto mě a sestry pořád tahají po chrámech, kostelech a hradních kaplích.

Nejhorší jsou ty sochy. V životní velikosti a tak příšerně namalované, aby připomínaly člověka. Asi ta jistá podobnost mi na nich vadí. Když se jen chvilku koukám na sochu, mám pocit, že každou chvíli uteču někam hodně daleko. Proto všechny sochy obcházím velkým obloukem.

Jednou jsem s babičkou byla v muzeu a tam měli za sklem vystavenou příšernou sochu. Kolem ní vedla úzká ulička, kterou jsme musely projít. Dobrých dvacet minut jsem tudy odmítala jít, až se to nakonec vyřešilo tak, že mě babička vzala za ruku a rychle mě tudy provedla, přičemž jsem měla pevně zavřené oči a usilovně jsem si představovala létající pestrobarevné motýlky, jen abych nezačala panikařit.

Prostě kostely pro mě nejsou zrovna oblíbená místa a nejraději se někam vypařím, když se do nich má jít. Možná je to trochu výstřední, ale to neznamená, že jsem divná. Děkuji všem, kteří mě chápou, a přeji vám hezký den plný života!