Alíkoviny

Proč píšeme jinak, než mluvíme?

vydáno  v 4:14

Mnohé z vás, pro které není až tak jednoduché zvládnout pravopis, jistě už napadlo: Proč vůbec píšeme někde i a někde y, někde s a někde z, někde malé a někde velké písmeno a tak podobně, když při mluvení je to úplně jedno? Proč píšeme „vyhlídková věž“, i když ve skutečnosti vyslovujeme „vihlítková vješ“? A nebylo by lepší, kdybychom celý pravopis zrušili a začali psát stejně, jak mluvíme?

Slovníky a Pravidla, © Pralinka2

Nezjednodušil by se nám tím život? Pojďme si o tom velkém strašáku jménem český pravopis společně něco povědět: Proč vypadá zrovna tak, jak vypadá a k čemu je nám to dobré?

Hned na začátek je nutné říct, že není pravda, že bychom psali úplně jinak, než mluvíme. Možná vás to překvapí, ale ve srovnání s některými jinými jazyky je na tom ten český ještě poměrně „dobře“. Náš pravopis je do značné míry fonetický – to znamená, že to, co vyslovíme, často i napíšeme. Nikoho z vás by asi nenapadlo váhat nad tím, jak se správně píší slova jako „brusle“, „autobus“, „klobouk“, „hroch“ a podobně, a to i v případě, že byste tato slova slyšeli úplně poprvé. Co je ovšem v našem jazyce samozřejmé, v jiných být samozřejmé nemusí – například v angličtině je rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou jazyka mnohem větší, Angličané tak mají mnohem větší trápení s pravopisem než my. Je to dáno tím, že anglický pravopis je výrazně historický – zachovává svoji mnohdy stovky let starou podobu, zatímco mluvený jazyk se vyvíjí a proměňuje.

I český pravopis je do určité míry ovlivněný historií. Týká se to třeba rozlišování tvrdého y a měkkého i. Ještě v době vrcholného středověku se tyto dvě hlásky nejen různě psaly, ale i různě vyslovovaly, rozdíl mezi i a y byl tedy znát i v mluvené řeči. Teprve v 15. století výslovnost i a y splynula, v pravopise nám ovšem rozdíl zůstal. Ne všechny pravopisné „záludnosti“ v češtině ovšem vznikly tímto způsobem – například malá a velká písmena, párové hlásky na konci slov nebo čárky ve větách nemají s historickým vývojem jazyka nic moc společného.

Proč ale tedy tyto jevy v pravopise máme? K čemu nám jsou, kromě toho, aby nám ztrpčovaly život?

Jednoduše se dá říct, že pravopis nám především pomáhá porozumět psanému textu. Jestliže si chceme písemně stěžovat na to, že nám někdo ztěžuje práci, nebo jestliže chceme rodiče ve zprávě z výletu informovat o tom, že poté, co jsme pobili všudypřítomné komáry, chvíli jsme na tom pěkném místě pobyli, případně chceme-li o našem tatínkovi napsat, že nepije s Mírou, protože pije s mírou, musí nám být rozumět. Čárky, tečky a velká písmena na začátku věty nám zase jasně řeknou, kde věta začíná a které její části patří k sobě. A i shoda přísudku s podmětem nebo velká písmena ve vlastních jménech a názvech nám usnadňují orientaci v textu. Díky pravopisu se zkrátka v tom, co čteme, mnohem lépe vyznáme.

No jo, dobře – říkáte si možná – jak je ale v tom případě možné, že když mluvíme a když mluvené slovo posloucháme, žádný pravopis nepotřebujeme? Jak to, že mluvenému slovu většinou snadno porozumíme i bez všelijakých pravidel?

Především proto, že mezi mluveným a psaným jazykem existuje řada rozdílů, které si většinou vůbec ani neuvědomujeme. Mluvíme především většinou mnohem pomaleji, než čteme, a také používáme jednodušší slova a obraty, než jaké bychom použili při psaní. Už to jsou věci, které člověku, který nás poslouchá, výrazně usnadňují porozumět tomu, co říkáme. Jednotlivé věty také oddělujeme drobnými přestávkami (pauzami), pracujeme s výškou hlasu (intonací) a první slabiku každého slova zdůrazňujeme přízvukem. I mluvená řeč má tedy svá určitá „pravidla“, která nám pomáhají jí rozumět, tato pravidla si však osvojujeme většinou úplně automaticky a mnohem méně obtížně než pravidla pravopisná.

Jak mluvená, tak psaná řeč má tedy svá specifika, díky kterým správně rozumíme tomu, co se nám sděluje. Kdybychom se tedy snažili psát opravdu přesně tak, jak mluvíme, pravděpodobně by nám to spíš uškodilo, stejně jako by nám neprospělo, kdybychom se naopak pokoušeli mluvit přesně tak, jak píšeme. Ani jedno by nepůsobilo přirozeně.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (11)

Příspěvek z 16. listopadu v 18:05.
buffy-forever v něm napsala:

Klobáska: vím že Jára Cimrman je postava kterou vytvořil Zdeněk Svěrák.
My se celkově moc českou literaturu neučili ani na střední..
Tam jsme brali Puškina, Voltaira atd

Příspěvek z 15. listopadu ve 22:59.
klobáska v něm napsal:

Češtinář: Svého času jsem zahlídl, že jedné mé blízké osobě přišel e-mail od ředitele jedné velké nejmenované společnosti. Předmět zněl „Nabítka“ a tělo e-mailu se neslo v podobném duchu. Myslím, že průměrný žák prvního stupně by to sesmolil líp. :-|

Příspěvek z 15. listopadu ve 21:10.
Češtinář v něm napsal:

Tamtaholka987: Děkuji za pochvalu.
Koukám, že se nám tu pěkně rozjela diskuze. :->
Mimochodem, zrovna včera jsem se z jedné prezentace na filmové vědě dozvěděl, že „na zdi vysel obraz“! Škoda, že už mi nikdo neřekl, kterého blázna napadlo sít obraz (a ještě k tomu na zeď) a jestli mu alespoň trochu povyrostl a vyklíčil. :-D;-)
Myslím, že na vysoké škole je něco takového vyloženě ostudné.