Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Prolog k příběhu Napiš mi

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Byla ještě docela tma. Velkým rozlehlým parčíkem v centru města a zároveň u školy, což byla výhoda pro studenty, se vcelku tiše rozezněl rychlý famózní cvrččí orchestr. Malý Měsíc na temno temné obloze bělavě zářil a dokonale tím osvětloval okolo plující ještě temnější mračna, ta jej však nezastínila, nejspíš díky opravdu silným poryvům větru, které každou chvilku přicházely.

    Na místní lavičce, stlučené nejspíš na rychlo z několika na modro nalakovaných kusů dřívek, seděl kluk. Nikdo, kdo by teď stál sebe blíž, by mu přes jeho velkou tmavou kapuci neviděl do obličeje. Nikdo by ho vůbec nepoznal. Takový pozorovatel by ale v tuto brzkou dobu na svém pozorovacím místečku nejspíše brzy usnul. V jedné chvíli, kdy se slunce posunulo o něco blíže k obloze, jen o trochu, o trošičku, se kluk náhle jen tak ze svého místa zvedl a odešel. Zamířil k vysoké světlé budově základní školy, po trase, osvětlené pouličními lampami.

    „Co po mně vlastně teď chceš, mami?“ Kuchyní malého patrového domečku na ulici Příčkové se obvykle nesl pach sena a nečistoty spalujícího chlóru. Teď se k nim přidalo spálené maso. Na silnici rachotila malá levná auta, ale dva cizí hlasy je překřičely. Jeden byl nižší, klučičí, druhý vyšší, ženský. U sporáku stály dvě osoby. Tón jejich rozhovoru hovořil naprosto jasně za vše.

    „Ty si ze mě snad děláš jenom srandu! Vždyť jsi to tady skoro celý zapálil!“ „Dobře, co mám teď podle tebe udělat? Mám se dlouze omlouvat a nestihnout kvůli tomu svou úplně první hodinu v nové škole? To chceš?“

    „Žes nás skoro zabil? Ne! Neomlouvej se, že jsme málem bouchli kvůli tvé snídani! A tvoje školní docházka je mi ukradená! Buď si hloupý, tvoje chyba! Ale chci po tobě, abys něco udělal a nestál tady jenom jak tvrdý y!“

    „Ale já s tím teď už nic neudělám!“ „A dokonce ani trošičku nelituješ! Mladý muži, vždyť ty snad nemáš ani srdce?!“ A po této větě zavládlo v místnosti naprosté hrobové ticho. Špendlík by byl slyšet, jak říkají ještě některé učitelky. Nějakou chvíli se nikdo necítil na to, cokoliv tomu druhému říct. A pak se jakýmsi přidušeným šepotem ozvalo mezi zuby mužského hlasu akorát: „Asi ne.“ A potom bouchly prosklené dveře.

    Owen Marks při nejmenším jen naštvaně odklusal ze schůdků potažených linoleem do přízemní předsíňky a pak vyrazil směrem do školy. Nemohl ani uvěřit tomu, co to vlastně slyšel. Nemá srdce. Opravdu o něm může něco takového říci jeho vlastní matka? Nerozuměl tomu. Nikdy. Byla občas milá jako nevinné koťátko a pak najednou zákeřně sekla drápkem. A jeho pomyslná temně rubínová krev tekla vždy neskutečně dlouho. Miloval svou matku nade všechno možné na světě a víc než cokoliv ho vždy mrzelo, když ji dokázal pořádně naštvat. Poslední dobou se na něj ale zlobila víc a víc.

    Mohla to být jeho vina? Jen jeho pozdní puberta? Nebo chyba jeho matky? Cože? Co je to za hloupost? Sám nad sebou Owen zavrtěl hlavou a trochu protočil panenky zářivě modrých očí. A pak si vytáhl z kapsy tmavých džínsů sluchátka i s mobilem a pustil si konečně něco, co ho dokázalo alespoň jakž -takž vždycky uklidnit. Skladba interpreta... Fall Out Boy. Thanks for the memories. Bubnoval si do rytmu prsty na tmavý obal svého telefonu a přemýšlel nad svou matkou stále a stále dokola. Byl tak hluboce zabraný do svých myšlenek, že ani nepostřehl, že naproti jemu někdo jde.

    „Au! Co to -“ Otevřel oči. Seděl na chladné dlážděné zemi v prázdném areálu své zbrusu nové školy. Naproti ležel hnědovlasý kluk. Spadla mu kapuce a vlasy, které držela, popadaly klukovi do očí. Chvíli seděl a těžce vydechoval. Přece to nemohla být taková šupa, pomyslel si Owen a pomalu se na kluka zahleděl. Opíral se o zem a zarýval nehty do kameného dláždění. Zatínal zuby a skrz ně ztěžka propouštěl vzduch. Oči přikryté vlasy, měl pevně zavřené.

    „H-hej!“ Zavolal Owen nejistě. Zkoumavě si kluka prohlížel. „S-seš v poho?“ Nelíbilo se mu, že vypadá tak ublíženě. Třeba se mu stalo něco před tím, ale co to? Kluk se zničehonic začal smát. Chvíli se chechtal a pak otevřel oči. Pořád se smál. Když uviděl Owenův vyděšený výraz, zostražitěl a zvedl pravý ukazovák. Zatvářil se velmi vážně. Owenovi v té chvíli připadal, jako pravý nefalšovaný šílenec. „Soráč, nechtěl jsem,“ řekl tiše. Kluk se náhle podíval přímo do jeho očí. Přes vlasy. Ale i přes ně Owen rozeznával jejich medově zlatavou barvu. Kluk se zvedl. „Ne. Já se omlouvám. Byla to má chyba. I ten smích mi promiň. Prosím.“ A podal Owenovi svou ruku, aby se mohl také zvednout. Owen ji nedůvěřivě přijal.

    „Kde máš batoh?“ Zeptal se pak, aby rozproudil konverzaci. Kluk hned neodpověděl. Vjel si rukou do ořechových vlasů a usmál se. „Už ve škole. Jsem tu dlouho.“ Owen měl takový pocit, že se právě rozednilo. Kdo rozumný by chodil do školy tak brzo? „Odkdy seš tady?“ „Už od pěti!“ Odpověděl kluk pohotově a změřil si Owena od hlavy k patě. Pak dodal o něco tišeji: „Neznám tě. Ty jsi zde nový?“ Owen se zasmál a přikývl. „Čemu se směješ?“ Kluk svraštil obočí. „Mluvíš strašně divně.“ A znovu se zasmál. Kluk se trochu zamračil, ale pak se zasmál. „Jmenuju se Owen Marks,“ řekl Owen a podíval se tomu klukovi do očí. Nemohl se do nich ale koukat dlouho, protože kluk se otočil ke škole. „Těší mě,“ zamumlal, „a teď mne, prosím, omluv. Půjdu si pro věci.“

    „Počkej!“ Zavolal za ním Owen, když byl kluk už ve dveřích. Neotočil hlavu úplně. „Jak se vlastně jmenuješ ty?“ „Jsem...“ Chvíli se zamyslel. A Owen přemýšlel, proč přemýšlí nad tím, jak se jmenuje. Ale neptal se ho na to, přišlo mu to i na něj dost upřímné. „Jsem Ravens. Martin Ravens.“ A pak zaklapl dveře.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 25. května 2016 v 16:39.
    dra5 v něm napsal:

    Alikoviny

    No teda to byl kluk kdyz kvuli nemu mohli vybuchnout atd.

    Příspěvek z 25. května 2016 v 11:52.
    5205eri v něm napsala:

    hmm

    Docela hezký.